Stačí jeden jediný fakt, který nezapadá do teorie (a právě tak do hypotézy), aby tato teorie (hypotéza) byla prohlášena za neprůkaznou v té podobě, v jaké byla vytvořena, a to buď zcela, nebo v dříve přijaté oblasti jejího použití. To platí jak pro přírodní vědy a jejich aplikační odvětví, tak i pro humanitní vědy včetně historie.
Archeologické nálezy – převážně nezapadající do mainstreamu
Kolo nalezené u Uralu – stáří 2000 let před n.l.
Výtah z videa: To nejlepší z NewEarth, skutečná starobylá historie lidské rasy
Kámen ve tvaru šestiúhelníku – Elfské hrady – vytesané ze skály často s prvky megalitů – Výskyt – malá Asie, Balkán, jižní Evropa – až na hranici Švýcarska a jeho jižní hranici s Francií
Ostatní badatelé potvrzují , že ruiny jsou postaveny na mnohem starších základech.
Baalbek v Libanonu není věnována pozornost taková jakou by si zasloužil. Rozdílné styly a degradace technologií.
Všechno co je onálepkované Římské už je nezajímavé. Jako například tyto sloupy – některé 1 kus kamene. Můžeme zde najít kovové potrubí vyčnívající ze zdí.
Dále zde můžeme vidět stopy od nástrojů, jaké používáme dnes.
To co je často opomíjeno, není to, že zde bylo něco technicky ohromného, co bylo vždy zničeno a pak přišli malí primitivní lidé a snažili se to opravit, ale že úpadek stavební techniky byl postupný.
Polygonální zdivo se stalo synonymem starých vyhynulých civilizací, i když ho očividně používali i relativně mladé civilizace – Khmerské chrámy například.
Jejich staří nemůže být více než stovky let, protože se dochovali původní dřevěné dveře. Kameny nejprve usadili na místo, a potom hromadně opracovávali. Pravděpodobně kameny odlévali.
Opravy budov po obrovské katastrofě (také úplně vymazaná z historie), vydávány za jejich stavby. (antický styl)
Zasypané stavby v Americe.
Všude po planetě: skalní města stejného stylu i stáří
Kaskáda fotografii z nalezišť.
Neznámá civilizace, kterou si nazvala Egillu.
Cesty ve skále, nebo zavlažovací kanály aspoň některé z nich?
Dost znaku po tekoucí vodě.
Pole pokryté stopama od vozů(pravděpodobně) 20x40km
Opět budova vybudovaná na o mnoho starších základech.
Mainstream nestydatě lže, že pevnosti jsou původní, přitom je vše přestavěno.
Dodatek panem: Přesně na těchto bodech končí naše vyučování ve školách – polopravdy a zamlčování faktů, asi s cílem vytvořit iluzi, že jsme civilizace, která jde neustále kupředu (opak je pravdou) – 2. priorita řízení zobecněných prostředků
Obrovsá pevnost na Haiti
Souhrn cyklů, Speleothem
Mohendžodaro
A skutečně existuje množství faktů, které „nezapadají“ ani do jednoho z historických mýtů. Tak například známé ruiny starověkého města, kterým se dnes říká Mohendžodaro (což znamená pahorek mrtvých). Charakter jeho destrukce objevený archeologií vypovídá o tom, že město bylo zničeno něčím, co bylo svým účinkem analogické jadernému výbuchu:
«Archeologická expedice, která prováděla své vykopávky v prvních letech 20. století[1] u indického sídliště Mohendžodaro, objevila ruiny velkého starověkého města náležejícího civilizaci, která byla na světě jednou z nejrozvinutějších a existovala po dobu dvou tří tisíciletí. Hlavní záhada tohoto velkoměsta, na kterou vědci narazili, se však neváže k jeho rozkvětu, ale zániku.
Badatelé se pokoušeli vysvětlit, jak město „zemřelo“ a předkládali různé své hypotézy, které se však všechny rozsypaly jako domeček z karet: v ruinách domů nebyly nalezeny ani ty nejmenší příznaky řádění vodního živlu, nebyly tam početné mrtvoly lidí a zvířat, ani úlomky zbraní a stopy po plenění. Ani jedna z nalezených koster neměla poškození charakteristické při zranění bodnou či sečnou zbraní. Očividným bylo pouze jedno, že ke katastrofě došlo nenadále a netrvala dlouho.
Nakonec Angličan James Davenport[2] a Ital Enrico Vincenti[3] přišli s ohromující hypotézou, když kategoricky prohlásili, že starověké město postihnul osud… Hirošimy a Nagasaki! Jinými slovy, starověké velkoměsto bylo zničeno jaderným výbuchem! Potvrzují to například kusy hlíny a zeleného skla (celé vrstvy!) roztroušené mezi ruinami. S největší pravděpodobností se písek a hlína vlivem vysoké teploty napřed roztavily, a potom v okamžení zase ztuhly. Stejné vrstvy zeleného skla je možné najít v poušti státu Nevada (USA) pokaždé po provedení jaderné zkoušky.
Od doby vykopávek v Mohendžodaru uplynulo celé století. Současná analýza ukázala, že fragmenty starověkého města byly roztaveny při kolosální teplotě minimálně 1500 °C. Badatelé také určili přesně vymezenou oblast epicentra, kde byly domy srovnány se zemí. Od středu k okrajům se intenzita destrukce postupně snižuje. A ještě jedna podrobnost: právě v oblasti Mohendžodara byly nalezeny desítky koster, jejichž radioaktivita převyšovala „normální“… 50 krát!
Mimochodem ve starověkém eposu Mahábhárata bylo zaznamenáno celkem dost vyprávění o podivné síle neznámé zbraně potvrzujících tuto více než hypotézu. Například v jedné z hlav se pojednává o náboji „šlehajícím jako oheň, ale bez dýmu“. Po jeho dopadu na zem „hluboká tma zakryla celou nebeskou klenbu“. Zvedly se uragány a smrště přinášející neštěstí a zkázu. Tisíce domácích i divokých zvířat a desítky tisíc lidí strašný výbuch proměnil v popel a rolníci, měšťané i vojáci se vrhali do vod řeky, aby ze sebe smyli otrávený prach…“» (http://anomalia.kulichki.ru/text/831.htm).
Poslední odstavec je obsahově identický s popisem účinku ničících faktorů jaderného výbuchu a způsobů primární ochrany před jeho následky uvedenými v každé současné učebnici civilní obrany či základů vojenství.
Ale Mohendžodaro není jediným místem, kde povrch země z neznámých důvodů vypadá stejně jako místa, kde současná civilizace prováděla pozemní jaderné výbuchy. Zůstává pouze otázkou, zda mezi sebou ve starověku bojovali pozemšťané, nebo byla vůči Zemi vedena agrese či odvetný úder mimozemské civilizace?
V každém případě jiný zdroj komentuje tento archeologický nález následovně:
«Badatelé se zaměřili na starověké indické kroniky – Kniha Dzaena, a našli v nich zajímavé vyprávění o mimozemských bytostech, které přiletěly na kovové lodi. Hosté žili společně s pozemšťany v míru, ale potom se tyto bytosti mezi sebou pohádaly a část se jich přestěhovala do jiného města. Tam si je obyvatelé zvolili svými vládci. Jejich vztahy se soukmenovci, které svého času opustili, se však potom ještě více vyostřily. Vládce mimozemšťanů nařídil vypustit na město „odpadlíků“ ohromné svítící kopí, které dosáhlo svého cíle a spálilo obyvatele a zničilo domy. Ti, kteří později vešli do tohoto města, onemocněli a zemřeli. Vládce sebral své vojáky, jejich ženy a děti, všichni „nastoupili do lodí, které se jedna za druhou vnesly do nebe a odletěly…“ Mnozí v této legendě vidí obraz Mohendžodara zasaženého jaderným výbuchem. Ale to jsou jen fantazie.»
(http://www.ufolog.ru/article.aspx?control=controls/article/article.ascx&uid=4739).
Po tomto hodnocení v citované publikaci dále následuje daleko „realističtější“ verze zániku Mohendžodara:
«Odborníci na anomální jevy zavedli do svého slovníku nový pojem „černý blesk“. Jedná se o FChÚ[4], který je schopen existovat velice dlouho a vylučovat jedovaté plyny. Předpokladem je, že to právě tyto plyny udusily obyvatele protoindického města. FChÚ mohou vybuchovat podobně jako kulový blesk, a potom dochází k řetězové reakci výbuchů „sousedních útvarů“, při které se prudce zvyšuje teplota. Právě agresí velkého seskupení „černých blesků“ přívrženci této hypotézy vysvětlují roztavené kameny a kostry lidí v ulicích Mohendžodara…»
(http://www.ufolog.ru/article.aspx?control=controls/article/article.ascx&uid=4739).
Budeme-li ale souhlasit s touto verzí, že zánik Mohendžodara zavinila unikátní přírodní katastrofa, která v paměti lidstva nemá žádné analogy, nepočítáme-li biblický námět o zániku měst Sodoma a Gomora[5], který je ve všech převládajících verzích historických mýtů převážně interpretován jako neodůvodněný výmysl. Tak kdo alespoň jednou v životě viděl „černý blesk“, nebo o něm alespoň slyšel kromě z Písně o bouřliváku od A. M. Gorkého[6] třeba od nějakých očitých svědků? [7] A tím spíše o celém seskupení „černých blesků“? Nebo alespoň viděl jejich stopy? — A proto: co přesně jsou ve vztahu k příčinám zániku Mohendžodara fantazie: zda jaderný výbuch nebo útok „černých blesků“ – není otázkou právě jednoduchou…
Další zdroje informují o zániku města v obyčejné lokální válce a nezmiňují mimozemšťany ani stopy katastrofy, které nejsou interpretovatelné v tradiční verzi historie, a z toho plyne, že podle jejich verze válka probíhala bez použití jakékoliv „zázračné zbraně“, ať už svým původem pozemské či mimozemské:
«Podle pověsti žili vládci třech největších staroindických měst – Harappy, Mohendžodara a Kalibagana dlouhou dobu ve shodě a míru, dokud ten největší z nich ze své moci a bohatství nezpyšněl. Na jeho rozkaz byli vládci zbylých dvou měst surově zabiti a do údolí řeky Indu vstoupily nesváry a válka. Ve výsledku bylo celé centrum Mohendžodara zničeno. V některých místech se na stěnách budov dosud uchovaly stopy po požáru» (vyčlenili jsme v citaci kurzivou – tj. došlo tam při plenění dobytého města k obyčejnému požáru a zničen byl výlučně jeho střed, nestalo se tam tedy nic nezvyklého)
(http://www.mystic-chel.ru/~ancient-india/mohendzho-daro.htm).
Uznejte, že tato informace se svým charakterem principiálně od těch ostatních liší: na základě těchto údajů tu není vůbec žádný předmět k diskusi o nějakých záhadách při zániku Mohendžodara.
[1] Jiné zdroje jako dobu objevení tohoto zaniklého města uvádějí přesně rok: 1922 (http://www.mystic-chel.ru/~ancient-india/mohendzho-daro.htm).
[2] V jiných publikacích David Davenport.
[3] V jiných publikacích Ettore Vincenti.
[4] „FChÚ“ — fyzikálně-chemický útvar (naše vysvětlení k citaci).
[5] Bible, Genesis, hlavy 18, 19.
[6] «Šedá širá mořská dálka. Vítr nad ní mraky shání. Nad vlnami i pod mraky bouřlivák se hrdě nese, nebem křižuje a letí, hrdě jako černý blesk…»
[7] Jediný popis černého blesku, možná opravdu provedený na základě očitých svědků, který se povedlo na internetu najít, je uveden ve stejnojmenné povídce A. I. Kuprina, kterou napsal v roce 1912, a ve které je i zmínka o Gorkého „Bouřlivákovi černému blesku se podobajícímu“:
«Byla to jedna z těch strašných bouřek, které někdy propukají nad rozsáhlými nížinami. Nebe neozařovaly jednotlivé blesky, ono jejich mihotavým modrým, modravým a jasně bílým bleskem celé plápolalo a hrom neumlkal ani na chvilku. Zdálo se, že tam nahoře běsové hrají v kuželky sahající až do samotného nebe. S hluchým rachotem se tam kutálely jejich obrovité koule, stále bližší a hlasitější až najednou: bum řach, řítily se jedna přes druhou ty obří kuželky.
A potom jsem uviděl černý blesk. Díval jsem se, jak se od blesků chvěje na východě nebe, aniž by vůbec pohasínalo a celou tu dobu jakoby vybuchovalo a smršťovalo se, a najednou jsem v tom ohni plápolajícím modrém nebi nezvykle zřetelně uviděl okamžitý a oslepující černý blesk. A ihned zároveň s ním strašný úder hromu jakoby rozerval nebe a zemi na dvě poloviny a odhodil mě dolů, mezi hroudy. Když jsem se probral, uslyšel jsem za sebou třesoucí se slabý hlas Jakova.
— Milostpane, co to proboha bylo… Zahyneme, královno nebeská… Blesk… černý… panebože, panebože…
Sebral jsem poslední síly své vůle a tvrdě mu poručil:
— Vstávej. Jdeme. Přece tu nebudeme nocovat.
Och, byla to hrozná noc! Ty černé blesky ve mně vyvolávaly nevysvětlitelný zvířecí strach. Dosud si nedokážu vysvětlit příčiny toho jevu: bylo to únavou našich očí namožených nepřestávající hrou blesků po celém nebi, nebo to bylo zvláštním náhodným rozmístěním mraků, nebo to snad bylo příznačné pro tuto prokletou bažinatou kotlinu? Někdy jsem cítil, že každou chvíli přijdu o rozum a sebeovládání. Pamatuju si, že se mi pořád chtělo zavřísknout pronikavým zvířecím hlasem, jako vyplašenému zajíci. Kráčel jsem však neustále kupředu a jako vyplašené dítě drmolil nesouvislé a hloupé modlitby Bohu: „Milý Bože, dobrý, hodný Bože, zachraň mne, odpusť mi. Já už to nikdy neudělám.“» (http://az.lib.ru/k/kuprin_a_i/text_2090.shtml, s odkazem na vydání: A. I. Kuprin. Devítidílné sebrané spisy. 5. díl. М.: Umělecká literatura, 1972. str. 363 — 387).
A jak je vidět z tohoto popisu, tak i v případě, že ty blesky byly opravdu černé, byly následky bouře popsané Kuprinem zanedbatelné v porovnání s následky katastrofické události, která postihla Mohendžodaro.
____________
Mapy
Mapy Antarktidy podle publikace na webu http://awakening1.narod.ru/reis.htm:
nahoře zleva — mapa OrontiuseFinaeuse (1532),
nahoře uprostřed — mapaFilipa Busche (1739),
nahoře v pravo — současná mapa.
Rozdíl v obrysech světadílu je způsoben různou orientací map (je to poznat z polohy jižních okrajů Ameriky, Afriky a ostrova Madagaskaru na krajích map), a kromě toho mohou mapy zachycovat různá stádia zalednění a změny konfigurace světadílu v důsledku geologických procesů – změna úrovně světového oceánu, zdvihy a poklesy tektonických desek.
______________
Další fakt. Ve středověku existovaly mapy, na kterých byla zachycena Antarktida a břehy Severní a Jižní Ameriky. Z těchto map vyjmenujeme některé dnes nejvíce známé: mapa tureckého admirála Piriho Reise (1513), mapa Orontiuse Finaeuse (1532), mapa Mercatora (1569), mapa Filipa Busche (1739)[1]. Přičemž na mapách Piriho Reise a Mercatora jsou mnohé oblasti Antarktidy vyobrazeny bez ledového příkrovu. V takovém stavu se Antarktida v paměti současného lidstva podle oficiální historie jeho civilizace nikdy nenacházela.
Současná civilizace lidstva sestavovala globální kartografickou mapu po dobu několika staletí až po vytvoření zmiňovaných map počínaje od epochy velkých zeměpisných objevů (od roku 1519, je-li to počítáno od začátku první plavby F. Magellana okolo světa). Břehy Antarktidy byly poprvé na mapu přeneseny na základě výsledků jejich faktického zaměřování v průběhu ruské expedice F. F. Bellingshausena a M. P. Lazareva v letech 1820 – 1821. Globální kartografická mapa byla sestavována celá čtyři století a byla dokončena v podstatě až v roce 1906, kdy norský polární badatel Roald Amundsen proplul z Atlantiku do Tichého oceánu přes průlivy souostroví na severu Kanady; zcela dokončena byla až v 70. letech 20. století po ukončení prvních programů systematického snímání povrchu Země z vesmíru SSSR a USA.
Navzdory tomu všemu, co je nám zcela spolehlivě známo, jsou na středověkých mapách velké vzdálenosti břehových linií Antarktidy, obou Amerik, Evropy i Afriky zobrazeny s odchylkou v délce, jejíž úroveň v současné civilizaci dokázal zajistit rozvoj chronometrie[2] a matematiky[3] až od osmdesátých let 18. století.
[1] Pomocí internetových vyhledávačů je snadno možné najít weby s články o těchto mapách i s jejich reprodukcemi. Například zde: web časopisu Okolo světa — http://www.vokrugsveta.com/S4/proshloe/piri.htm;
web časopisu Člověk bez hranic — http://www.manwb.ru/articles/history/old_civil/pirireys_map_enigma; http://awakening1.narod.ru/reis.htm; http://www.bibliotekar.ru/3karty.htm (všechny odkazy podle stavu v červnu 2008).
Pojednávají o tom také knihy: G. Hancocka – Stopy bohů. Hledání pramenů starobylých civilizací (Moskva, Veče, 1997); Ericha von Dänikena – Vzpomínky na budoucnost (Moskva, EKSMO, 2004, přičemž jeho knihy vydané nakladatelstvím EKSMO obsahují množství barevných fotografií, které slova Ericha von Dänikena potvrzují).
[2] Určování zeměpisných délek a rozdílu délek různých zeměpisných bodů je založeno na měření souřadnic objektů viditelných na obloze (v navigaci se pro tyto účely používá sextant) a porovnání místního času s časem nulového poledníku (je k tomu potřebný dostatečně přesný chronometr, který by při dlouhodobé plavbě ukazoval aktuální čas na nulovém poledníku). Což znamená, že čím větší je po dobu plavby odchylka chronometrů, tím větší je odchylka při určování zeměpisné délky.
[3] V současnosti používaný systém kartografických projekcí není možné používat bez dostatečně rozvinutého matematického aparátu.
______
Sfinga a další egyptské zajímavosti
Sfingu u Cheopsovy pyramidy v Egyptě datují historici-tradicionalisté společně s pyramidami na stáří maximálně pěti tisíc let. Její špatný stav historici vysvětlují větrnou erozí: jak foukal vítr, tak přinášel písek, který obrousil část materiálu, což vedlo společně se zvětráváním k jejímu poškození apod. Když však Sfingu prohlédl profesionální geolog, tak došel k závěru, že Sfinga byla dlouhodobě vystavena přívalům deště, a je poškozena vodní erozí způsobenou atmosférickými srážkami… Jenže v současné civilizaci Sfinga stojí na jednom z nejsušších míst planety, kde zřídkavé deště nemohly způsobit vodní erozi, která by po sobě zanechala hluboké svislé rýhy a vlnité vodorovné žlábky, zatímco zvětrávání a větrná eroze zanechávají výlučně vodorovné stopy s ostrými okraji a vytváří tak podivuhodné útvary: skály v podobě hub, deštníků, postav apod. Kromě toho větší část své existence v epoše současné civilizace byla Sfinga div ne po uši celá zasypaná pískem[1] …
[1] Jedna z legend říká, že o Sfinze současná civilizace nic nevěděla a objevila se v ní v hotové podobě poté, kdy se faraónovi Cheopsovi o ní zdálo, takže dal příkaz kopat na místě určeném v jeho snu. Při těchto vykopávkách byla Sfinga objevena a od té doby je egyptským symbolem.
Ale to není všechno. Na fotografiích níže jsou zachyceny vzorky opracování kamenných bloků „starověkými Egypťany“. Jak se s podobnými vzorky slučují představy kultivované oficiální historickou vědou o tom, že starověcí Egypťané opracovávali kamenné bloky měděnými a kamennými nástroji, to ať už každý posoudí sám. Jenom nezkoušejte tvrdit, že tyto vzorky jsou mystifikací vyrobenou v současnosti až poté, kdy tyto stavby byly vystavěny pomocí technologií doby měděné.
Kromě toho řada památek egyptského starověku vyvolává dojem, že v jejich základech leží zbytky podstatně starších staveb vytvořených na základě technologií, které svou efektivitou a dokonalostí předčily nejen technologie doby měděné starověkého Egypta, ale i současné stavební technologie. (Podrobněji o tomto tématu viz kniha: A. Skljarov – Civilizace starověkých egyptských bohů, Moskva, 2008, a také film Záhady starověkého Egypta).
degradace technologií je vidět prostým okem.
Mamuti roztržené napůl – globální katastrofa
A ještě tu máme ta „naleziště“ mamutů ve věčně zmrzlé půdě Sibiře, kde jsou mamuti promícháni s jižnější vegetací než je ta, která nyní v těchto zeměpisných šířkách roste; živočichové, kteří zahynuli ve velkém množství a jsou v geologických sedimentech nalézáni v kombinacích, se kterými se v obvyklém životě biocenóz nesetkáváme (na jednom místě a ve velkém množství dravci společně s býložravci, a navíc promíchaní polámanými stromy), byli v některých místech zasypáni vrstvami vulkanického prachu nebo zaliti bahnem a velmi rychle zmraženi ještě dříve, než se jejich rozervaná[1] nebo celá těla začala rozkládat. Datováni jsou přibližně do jedenáctého tisíciletí před naším letopočtem.
Kromě nich:«… po celé Jižní Americe byly nalezeny fosilie z doby ledové, kde jsou kostry vzájemně nesnášenlivých druhů živočichů (dravců a býložravců) chaoticky promíchány s lidskými kostmi. Neméně důležitou je kombinace (na dost rozsáhlých plochách) fosilií chaoticky promíchaných suchozemských a mořských živočichů pohřbených v jedné geologické vrstvě.»
[1] Jen si představte, co je asi tak schopné roztrhnout na dvě poloviny „jako žížalu“ (nebo jako kousek toaletního papíru) živého mamuta.
_______
Jezero Titicaca
V Jižní Americe je jezero Titicaca. Je to slané jezero na hranici mezi Peru a Bolívií ve výšce 3 812 metrů nad hladinou moře a jeho hloubka dosahuje 272 metrů. V jezeru Titicaca se nalézá ostrov s dobře dochovanými zbytky starověkých staveb. Na dně jezera byly nalezeny ruiny kdysi zatopeného města. Podle názoru geologů bylo jezero kdysi součástí oceánu. Na jeho břehu byly nalezeny zbytky starověkého přístavu, ze kterého po tomto jezeru není kam plout, což nás přivádí k myšlence, že jezero „bylo vyneseno“ a stalo se vysokohorským jezerem až poté, kdy byl tento původně oceánský přístav postaven.
Megalitické stavby – centrum v Delfách
V Evropě se nalézá množství megalitických staveb z doby kamenné. Nebudeme-li posuzovat každou z nich zvlášť, ale všechny společně, tak zjistíme, že mnohé z nich jsou umístěny na přímých liniích táhnoucích se v délce stovek kilometrů přes celý světadíl: přes lesy, hory, jezera, bažiny a některé – přes Baltské moře a jeho zálivy. A různé linie tohoto druhu se protínají ve starověkém městě Delfy (takže z něj vlastně vycházejí v podobě paprsků) – sídle Delfské věštírny, v místě, kde se (podle mytologie) zjevoval bůh Apollón. — S ohledem na možnosti lovců a zemědělců prvobytně pospolné společnosti je tak přesné zeměpisné rozmístění takového množství objektů – „už poněkud příliš“[1] za předpokladu, že pro takové stavby je potřebná geodézie a kartografie rozvinutá na úrovni blízké té naší; a jestliže to všechno bylo reálně postaveno bez geodézie a kartografie, jak je dnes chápeme, tak všechno, co dnes věda interpretuje jako primitivní „dobu kamennou“, byla ve skutečnosti epocha kvalitativně jiné duchovní kultury (celkové kultury smyslů a psychické činnosti) umožňující řešit mnohé úkoly dnes neřešitelné inženýrskými metodami „organolepticky“, tj. prostřednictvím smyslových orgánů, a intelekt nebyl na úrovni vědomí využíván pro jejich řešení, ale pro nějaké jiné cíle.
Kromě toho je motivace právě takového zeměpisného rozmístění objektů z pozic současného světonázoru prostě nepochopitelná…
A to celoevropské měřítko projektu není nic pro roztříštěné komunity prvobytně pospolných lovců, chovatelů dobytka a zemědělců, které žily, jak popisují učebnice dějepisu, každá na svém vymezeném teritoriu a pouze svými lokálními zájmy.
[1] Viz Erich von Däniken – Doba kamenná byla docela jiná (Moskva, EKSMO, 2003).
__________
Teotihuacán – znalost planetárníchvzdáleností
V aztécké civilizaci[1] existovalo město, jehož ruiny se dnes nacházejí na území současného velkoměsta Mexiko, a které současná věda zná pod názvem Teotihuacán. V dispozičním plánu architektonických objektů tohoto města byly odhaleny proporce vzdáleností od Slunce do planet Sluneční soustavy, a to včetně pásu asteroidů a Pluta[2]. A to Koperník zveřejnil svou práci o Sluneční soustavě, v jejímž středu se nachází Slunce až v roce 1542, nedlouho před svou smrtí; Galileo sestrojil svůj dalekohled až v roce 1609 a do té doby o žádných asteroidech a tím spíše o „pásu asteroidů“ ve vědě nemohlo být ani řeči; a planeta Pluto byla dalekohledem objevena až v roce 1930 na základě výpočtů provedených v roce 1915. Aby dokázali v Teotihuacánu toto všechno postavit, museli mít tyto znalosti a urbanistický plán, a k tomu je zase potřebná určitá předhistorie rozvoje vědy a konkrétně astronomických pozorování, pokud samozřejmě vycházíme z vědecko-technického myšlení naší civilizace. Nebo to všechno, včetně znalostí o poloze Pluta a pásu asteroidů, bylo také získáno „organolepticky“ [3]?
[1] Jedna z kultur předkolumbovské Ameriky, která byla zlikvidována španělskými konkvistadory v 16. století.
[2] Erich von Däniken – Den, kdy přišli bohové (Moskva, EKSMO, 2003).
[3] Tj. bezprostředně na základě smyslových orgánů člověka: planeta Pluto je mimochodem v optickém rozsahu viditelnosti astronomickým objektem 15. hvězdné velikosti. Prostým okem jsou vidět objekty 6. a v lepším případě 7. hvězdné velikosti.
«Současné pojetí viditelné hvězdné velikosti je nastaveno tak, aby odpovídalo velikostem připisovaným hvězdám starověkým astronomem Hipparchem ve 2. století před n. l. Hipparchos rozdělil všechny hvězdy do šesti velikostí. Ty nejjasnější nazval hvězdami první velikosti a ty nejméně jasné hvězdami šesté velikosti. Všechny ostatní velikosti mezi tím rozdělil rovnoměrně mezi zbylé hvězdy.
V Roce 1856 N. Pogson navrhnul formalizaci stupnice hvězdných velikostí. Viditelná hvězdná velikost se podle ní určuje na základě vzorce: , kde I je světelný tok od objektu, C je konstanta.
Vzhledem k tomu, že je daná stupnice relativní, je její nultý bod (0m) definován jako jasnost takové hvězdy, jejíž světelný tok se rovná 10³ kvant/(cm²·s·Å) v zeleném spektru (stupnice UBV) nebo 106 kvant/(cm²·s·Å) v celém viditelném světelném rozsahu. Hvězda 0m má za hranicemi zemské atmosféry intenzitu osvětlení 2,54·10−6 luxů.
Stupnice hvězdných velikostí je logaritmická, protože změna jasnosti o stejný násobek je vnímána jako stejná (Weberův-Fechnerův zákon). Kromě toho je ve vzorci znak mínus, neboť Hipparchos navíc rozhodl, že velikost je tím menší, čím je hvězda jasnější.
Následující dvě vlastnosti pomáhají využívat viditelné hvězdné velikosti v praxi:
Zvýšení světelného toku 100 krát odpovídá snížení viditelné hvězdné velikosti přesně o 5 jednotek.
Snížení hvězdné velikosti o jednu jednotku znamená zvýšení světelného toku 101/2,5=2,512 krát.
V současnosti je viditelná hvězdná velikost využívána nejen pro hvězdy, ale i pro jiné objekty jako jsou například Měsíc, Slunce a planety. Vzhledem k tomu, že mohou být jasnější než nejjasnější hvězda, může být jejich viditelná hvězdná veličina záporná.» (http://ru.wikipedia.org/wiki/Звёздная_величина).
_________
Dogoni a nepochopitelné znalosti
Ale ani to ještě není všechno. Na území dnešního Súdánu žije kmen Dogonů, který (jak se má za to) dříve žil na území Mali. V roce 1946 s tímto kmenem pracovala francouzská etnografická expedice. Výsledky jejích výzkumů byly zveřejněny v roce 1951 v knize Súdánský siriusologický systém. Podstata té věci spočívá v tom, že tento kmen odpradávna ví, že opticky viditelný Sirius není samostatná hvězda, ale že se jedná o hvězdný systém. A astrofyzikální parametry hvězd, které tvoří tento systém a byly známy Dogonům, potvrdila astronomie současné civilizace až v 19. století a to pouze částečně. V 19. století byla potvrzena skutečnost existence Siria B – bílého trpaslíka, jehož doba oběhu je přibližně 50 let a udává rytmiku kultu Siria u Dogonů minimálně od 15. století, ne-li dříve. Ale mýty Dogonů zmiňují ještě jednu hvězdu ve hvězdném systému Siria – Emme Ja, která má také mít svou hvězdu souputnici. O existenci těchto hvězd, stejně jako o jejich neexistenci současná astronomie nic říci nedokáže[1]. Získali také tyto znalosti Dogoni „organolepticky“ v daleké minulosti při vzdálenosti 8,5 světelných let mezi Sluneční soustavou a systémem Siria? Jestliže však sami dokázali přijít k těmto vědomostem o Siriu, tak proč nevědí nic významnějšího o jiných vesmírných objektech alespoň v hranicích Sluneční soustavy? A jestliže získali tyto vědomosti ve starověku již v hotové podobě, tak od koho?
[1] Erich von Däniken – Vzpomínky na budoucnost (Moskva, EKSMO, 2004).
______
Zvláštní fotografie měsíce
Nahlédněme teď do sovětského vědeckopopulárního časopisu Technika mládeže č. 5 z roku 1969. V článku Ó, ten záhadný Měsíc můžeme na str. 12 uvidět fotografii s komentářem, které uvádíme na následující straně. Pokud byla ta fotografie měsíčního povrchu komentovaná A. Abramovem skutečně pořízena americkým vesmírným aparátem Lunar orbiter 2 a nejedná-li se o aprílový žertík NASA, tak to, co bylo na této fotografii zaznamenáno také do kultovního celosvětového mýtu „nezapadá“…
Text z předchozího obrázku:
3. Špičaté útvary na Měsíci?
Máte před sebou fotografii měsíčního povrchu se známými kruhy kráterů. Ale co je to za špičaté stíny, které jsou delší i kratší a protínají jednotlivé části fotografie? Ten největší ze stínů by mohl na zem vrhat vysoký monumentální obelisk. Ty menší (kterých je osm) vrhají objekty pravidelného kuželovitého tvaru s rozměry přibližně velkého vánočního stromku.
Ty předměty jsou o to víc udivující, že jsou rozmístěny na srovnatelně malé ploše, pouze 165 x 225 m. Fotografie je z 21. listopadu 1966 a vyfocena byla z výšky 48 km nad povrchem naší přírodní družice. Na Zemi tento snímek zaslala aparatura americké stanice Lunar Orbiter-2. Na fotografii je zaznamenán rovinatý úsek z oblasti Moře klidu na severovýchod od středu Měsíce.
Nebudeme hádat, jaký je původ osmi špičatých objektů, přestože se o ně zajímají dokonce i archeologové. Provedeme geometrickou analýzu rozmístění těchto neobvyklých objektů. Posloupnost jejích kroků je znázorněna na schématech.
- Celkové schéma rozmístění objektů, které jsou očíslovány od 1 do 8.
- Útvary 1, 4, 7 tvoří pravoúhlý trojúhelník a útvary 1, 3, 8 ostroúhlý trojúhelník s úhlem 45 stupňů.
- Objekty 2, 1, 7 vytvářejí pravoúhlý trojúhelník; 1, 2, 5 – rovnostranný trojúhelník.
- Jeden rovnoramenný trojúhelník je tvořen vrcholy 1, 6, 2. Těžnice vedená z vrcholu 6 prochází středem objektu 5.
- S využitím pravého úhlu tvořeného útvary 7, 1, 2 byl sestrojen čtverec s délkou strany rovnající se vzdálenosti mezi objekty 1 a 2.
- Velký čtverec byl rozdělen na 16 malých.
- S pomocí dělicích bodů na stranách velkého čtverce byla celá jeho plocha rozčleněna na řadu pravoúhlých trojúhelníků s poměrem odvěsen 1:2. Ve středu vzniknul egyptský trojúhelník s poměrem stran 3:4:5.
- Stejná plocha byla rozčleněna podle staroegyptského systému „abakus“, tedy na desku ze 49 čtverců.
A co je na tom zajímavého? Schéma rozmístění měsíčních objektů 4, 5, 6 je shodné se schématem egyptských pyramid postavených faraóny Cheopsem, Chefrenem (Rachefem), Mykerinosem (Menkaurem) v Gíze, na předměstí Káhiry. Středy těchto útvarů jsou v systému „abakus“ rozvrženy (s přesností do zrcadlového odrazu) stejně, jako vrcholy těchto tří proslulých staveb. Na dvou závěrečných schématech vidíme stejné egyptské trojúhelníky, i když v jednom případě znázorňují zákon pyramid a ve druhém zákon vzájemné polohy měsíčních útvarů. Je to náhodná shoda? Možná… Ale není to trochu moc náhod najednou?
A. Abramov, inženýr
Archa
A na fotografii výše je oblast nacházející se v blízkosti hory Ararat na území dnešního Turecka. V dolní části snímku je vpravo od středu zachycen objekt, který je interpretován jako zkamenělé zbytky Noemovy archy, v pozdějších dobách zanesené geologickými usazeninami, na základě skutečnosti, že v průběhu archeologických vykopávek byly v jejím okolí objeveny starobylé kamenné kotvy odpovídající jejím rozměrům a v samotné arše byla nalezena konstrukce dřevěného trupu lodi, jejíž rozměry se blíží těm, které jsou uváděny v Bibli (Genesis, 6:15: «Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket.» Což je přibližně 150, 25 a 15 metrů). Archa s takovými hlavními rozměry překonává všechny dřevěné lodi postavené současnou civilizací až do současné doby. Největší dřevěné plachetnice naší civilizace – třípalubové bitevní lodě se 120 děly z poloviny 19. století, byly svými délkovými rozměry přibližně dvakrát menší než tato archa a s přibližně 3 – 4 krát menším objemem svého trupu[1]. Lodě větší než tato archa se objevily až v poslední třetině 19. století, kdy se začaly stavět z oceli. Svými rozměry je archa delší i širší než křižník Aurora, který je zakotven v Sankt Petěrburgu, a blíží se rozměrům takových lodí, jako jsou atomové ledoborce typu Arktika.
Nejsou-li na předešlé fotografii zbytky Noemovy archy, která k hoře Ararat připlula v době celosvětové potopy, tak vyvstává otázka: 1) kdo, 2) za jakým účelem a 3) jak — ještě ve starověku postavil na tu dobu NEPŘIMĚŘENĚ gigantickou loď-maketu Noemovy archy v předhůří Araratu? A kde její stavitelé vzali několik tisíc tun dřeva, v jehož struktuře nejsou letokruhy?
O archeologických výzkumech tohoto objektu a jejich výsledcích viz weby:
http://nbad.narod.ru/na_find_2.htm; http://www.ufo.obninsk.ru/noy.htm.
[1] Třípalubové lodě měly tři kryté dělové paluby a čtvrtou horní palubu, kam se také daly umístit děla. Hlavní rozměry jedné z největších lodí námořnictva Ruského impéria, stodvacetidělové lodě nazvané Dvanáct apoštolů (která se začala stavět v roce 1838, na vodu byla spuštěna v roce 1841 a potopena byla v roce 1855 při obraně Sevastopolu): délka na čáře ponoru – 63,36 m, šířka na čáře ponoru – 18,14 m, ponor – 7,47 m, výška trupu ke hraně hrazení horní paluby v oblasti přední vaznice – okolo 17 m.
___________
Bosenské pyramidy
Jedním z posledních nálezů nepříjemných pro oficiální historickou vědu jsou pyramidy v Bosně postavené z betonových bloků a pokryté vrstvou půdy, která se tam musela vytvářet minimálně 10 000 let (viz publikace na internetu: http://worldmystery.ru/index/0-509).
9000 let staré město Motza
Před devíti tisíci lety, tedy několik tisíciletí poté, co se na Středním východě objevily první skromné zemědělské vesnice, se odkryté město stalo předvojem městského života. Bylo domovem pro tisíce lidí a bylo téměř 100krát větší než jiná sídliště té doby.
Archeologové dali nalezenému městu jméno Motza a po 16 měsících kopání odhalil tým také vznešenost Motzy.
Badatelé z podstaty 