1. Historie

Důležité nálezy nebourávající současný historický mýtus

Stačí jeden jediný fakt, který nezapadá do teorie (a právě tak do hypotézy), aby tato teorie (hypotéza) byla prohlášena za neprůkaznou v té podobě, v jaké byla vytvořena, a to buď zcela, nebo v dříve přijaté oblasti jejího použití. To platí jak pro přírodní vědy a jejich aplikační odvětví, tak i pro humanitní vědy včetně historie.

Kolo nalezené u Uralu – stáří 2000 let před n.l.

Mohendžodaro

A skutečně existuje množství faktů, které „nezapadají“ ani do jednoho z historických mýtů. Tak například známé ruiny starověkého města, kterým se dnes říká Mohendžodaro (což znamená pahorek mrtvých). Charakter jeho destrukce objevený archeologií vypovídá o tom, že město bylo zničeno něčím, co bylo svým účinkem analogické jadernému výbuchu:

«Archeologická expedice, která prováděla své vykopávky v prvních letech 20. století[1] u indického sídliště Mohendžodaro, objevila ruiny velkého starověkého města náležejícího civilizaci, která byla na světě jednou z nejrozvinutějších a existovala po dobu dvou tří tisíciletí. Hlavní záhada tohoto velkoměsta, na kterou vědci narazili, se však neváže k jeho rozkvětu, ale zániku.

Badatelé se pokoušeli vysvětlit, jak město „zemřelo“ a předkládali různé své hypotézy, které se však všechny rozsypaly jako domeček z karet: v ruinách domů nebyly nalezeny ani ty nejmenší příznaky řádění vodního živlu, nebyly tam početné mrtvoly lidí a zvířat, ani úlomky zbraní a stopy po plenění. Ani jedna z nalezených koster neměla poškození charakteristické při zranění bodnou či sečnou zbraní. Očividným bylo pouze jedno, že ke katastrofě došlo nenadále a netrvala dlouho.

Nakonec Angličan James Davenport[2] a Ital Enrico Vincenti[3] přišli s ohromující hypotézou, když kategoricky prohlásili, že starověké město postihnul osud… Hirošimy a Nagasaki! Jinými slovy, starověké velkoměsto bylo zničeno jaderným výbuchem! Potvrzují to například kusy hlíny a zeleného skla (celé vrstvy!) roztroušené mezi ruinami. S největší pravděpodobností se písek a hlína vlivem vysoké teploty napřed roztavily, a potom v okamžení zase ztuhly. Stejné vrstvy zeleného skla je možné najít v poušti státu Nevada (USA) pokaždé po provedení jaderné zkoušky.

Od doby vykopávek v Mohendžodaru uplynulo celé století. Současná analýza ukázala, že fragmenty starověkého města byly roztaveny při kolosální teplotě minimálně 1500 °C. Badatelé také určili přesně vymezenou oblast epicentra, kde byly domy srovnány se zemí. Od středu k okrajům se intenzita destrukce postupně snižuje. A ještě jedna podrobnost: právě v oblasti Mohendžodara byly nalezeny desítky koster, jejichž radioaktivita převyšovala „normální“… 50 krát!

Mimochodem ve starověkém eposu Mahábhárata bylo zaznamenáno celkem dost vyprávění o podivné síle neznámé zbraně potvrzujících tuto více než hypotézu. Například v jedné z hlav se pojednává o náboji „šlehajícím jako oheň, ale bez dýmu“. Po jeho dopadu na zem „hluboká tma zakryla celou nebeskou klenbu“. Zvedly se uragány a smrště přinášející neštěstí a zkázu. Tisíce domácích i divokých zvířat a desítky tisíc lidí strašný výbuch proměnil v popel a rolníci, měšťané i vojáci se vrhali do vod řeky, aby ze sebe smyli otrávený prach…“» (http://anomalia.kulichki.ru/text/831.htm).

Poslední odstavec je obsahově identický s popisem účinku ničících faktorů jaderného výbuchu a způsobů primární ochrany před jeho následky uvedenými v každé současné učebnici civilní obrany či základů vojenství.

Ale Mohendžodaro není jediným místem, kde povrch země z neznámých důvodů vypadá stejně jako místa, kde současná civilizace prováděla pozemní jaderné výbuchy. Zůstává pouze otázkou, zda mezi sebou ve starověku bojovali pozemšťané, nebo byla vůči Zemi vedena agrese či odvetný úder mimozemské civilizace?

V každém případě jiný zdroj komentuje tento archeologický nález následovně:

«Badatelé se zaměřili na starověké indické kroniky – Kniha Dzaena, a našli v nich zajímavé vyprávění o mimozemských bytostech, které přiletěly na kovové lodi. Hosté žili společně s pozemšťany v míru, ale potom se tyto bytosti mezi sebou pohádaly a část se jich přestěhovala do jiného města. Tam si je obyvatelé zvolili svými vládci. Jejich vztahy se soukmenovci, které svého času opustili, se však potom ještě více vyostřily. Vládce mimozemšťanů nařídil vypustit na město „odpadlíků“ ohromné svítící kopí, které dosáhlo svého cíle a spálilo obyvatele a zničilo domy. Ti, kteří později vešli do tohoto města, onemocněli a zemřeli. Vládce sebral své vojáky, jejich ženy a děti, všichni „nastoupili do lodí, které se jedna za druhou vnesly do nebe a odletěly…“ Mnozí v této legendě vidí obraz Mohendžodara zasaženého jaderným výbuchem. Ale to jsou jen fantazie.»

(http://www.ufolog.ru/article.aspx?control=controls/article/article.ascx&uid=4739).

Po tomto hodnocení v citované publikaci dále následuje daleko „realističtější“ verze zániku Mohendžodara:

«Odborníci na anomální jevy zavedli do svého slovníku nový pojem „černý blesk“. Jedná se o FChÚ[4], který je schopen existovat velice dlouho a vylučovat jedovaté plyny. Předpokladem je, že to právě tyto plyny udusily obyvatele protoindického města. FChÚ mohou vybuchovat podobně jako kulový blesk, a potom dochází k řetězové reakci výbuchů „sousedních útvarů“, při které se prudce zvyšuje teplota. Právě agresí velkého seskupení „černých blesků“ přívrženci této hypotézy vysvětlují roztavené kameny a kostry lidí v ulicích Mohendžodara…»

(http://www.ufolog.ru/article.aspx?control=controls/article/article.ascx&uid=4739).

Budeme-li ale souhlasit s touto verzí, že zánik Mohendžodara zavinila unikátní přírodní katastrofa, která v paměti lidstva nemá žádné analogy, nepočítáme-li biblický námět o zániku měst Sodoma a Gomora[5], který je ve všech převládajících verzích historických mýtů převážně interpretován jako neodůvodněný výmysl. Tak kdo alespoň jednou v životě viděl „černý blesk“, nebo o něm alespoň slyšel kromě z Písně o bouřliváku od A. M. Gorkého[6] třeba od nějakých očitých svědků? [7] A tím spíše o celém seskupení „černých blesků“? Nebo alespoň viděl jejich stopy? — A proto: co přesně jsou ve vztahu k příčinám zániku Mohendžodara fantazie: zda jaderný výbuch nebo útok „černých blesků“ – není otázkou právě jednoduchou…

Další zdroje informují o zániku města v obyčejné lokální válce a nezmiňují mimozemšťany ani stopy katastrofy, které nejsou interpretovatelné v tradiční verzi historie, a z toho plyne, že podle jejich verze válka probíhala bez použití jakékoliv „zázračné zbraně“, ať už svým původem pozemské či mimozemské:

«Podle pověsti žili vládci třech největších staroindických měst – Harappy, Mohendžodara a Kalibagana dlouhou dobu ve shodě a míru, dokud ten největší z nich ze své moci a bohatství nezpyšněl. Na jeho rozkaz byli vládci zbylých dvou měst surově zabiti a do údolí řeky Indu vstoupily nesváry a válka. Ve výsledku bylo celé centrum Mohendžodara zničeno. V některých místech se na stěnách budov dosud uchovaly stopy po požáru» (vyčlenili jsme v citaci kurzivou – tj. došlo tam při plenění dobytého města k obyčejnému požáru a zničen byl výlučně jeho střed, nestalo se tam tedy nic nezvyklého)

(http://www.mystic-chel.ru/~ancient-india/mohendzho-daro.htm).

Uznejte, že tato informace se svým charakterem principiálně od těch ostatních liší: na základě těchto údajů tu není vůbec žádný předmět k diskusi o nějakých záhadách při zániku Mohendžodara.


[1] Jiné zdroje jako dobu objevení tohoto zaniklého města uvádějí přesně rok: 1922 (http://www.mystic-chel.ru/~ancient-india/mohendzho-daro.htm).

[2] V jiných publikacích David Davenport.

[3] V jiných publikacích Ettore Vincenti.

[4] „FChÚ“ — fyzikálně-chemický útvar (naše vysvětlení k citaci).

[5] Bible, Genesis, hlavy 18, 19.

[6] «Šedá širá mořská dálka. Vítr nad ní mraky shání. Nad vlnami i pod mraky bouřlivák se hrdě nese, nebem křižuje a letí, hrdě jako černý blesk…»

[7] Jediný popis černého blesku, možná opravdu provedený na základě očitých svědků, který se povedlo na internetu najít, je uveden ve stejnojmenné povídce A. I. Kuprina, kterou napsal v roce 1912, a ve které je i zmínka o Gorkého „Bouřlivákovi černému blesku se podobajícímu“:

«Byla to jedna z těch strašných bouřek, které někdy propukají nad rozsáhlými nížinami. Nebe neozařovaly jednotlivé blesky, ono jejich mihotavým modrým, modravým a jasně bílým bleskem celé plápolalo a hrom neumlkal ani na chvilku. Zdálo se, že tam nahoře běsové hrají v kuželky sahající až do samotného nebe. S hluchým rachotem se tam kutálely jejich obrovité koule, stále bližší a hlasitější až najednou: bum řach, řítily se jedna přes druhou ty obří kuželky.

A potom jsem uviděl černý blesk. Díval jsem se, jak se od blesků chvěje na východě nebe, aniž by vůbec pohasínalo a celou tu dobu jakoby vybuchovalo a smršťovalo se, a najednou jsem v tom ohni plápolajícím modrém nebi nezvykle zřetelně uviděl okamžitý a oslepující černý blesk. A ihned zároveň s ním strašný úder hromu jakoby rozerval nebe a zemi na dvě poloviny a odhodil mě dolů, mezi hroudy. Když jsem se probral, uslyšel jsem za sebou třesoucí se slabý hlas Jakova.

— Milostpane, co to proboha bylo… Zahyneme, královno nebeská… Blesk… černý… panebože, panebože…

Sebral jsem poslední síly své vůle a tvrdě mu poručil:

— Vstávej. Jdeme. Přece tu nebudeme nocovat.

Och, byla to hrozná noc! Ty černé blesky ve mně vyvolávaly nevysvětlitelný zvířecí strach. Dosud si nedokážu vysvětlit příčiny toho jevu: bylo to únavou našich očí namožených nepřestávající hrou blesků po celém nebi, nebo to bylo zvláštním náhodným rozmístěním mraků, nebo to snad bylo příznačné pro tuto prokletou bažinatou kotlinu? Někdy jsem cítil, že každou chvíli přijdu o rozum a sebeovládání. Pamatuju si, že se mi pořád chtělo zavřísknout pronikavým zvířecím hlasem, jako vyplašenému zajíci. Kráčel jsem však neustále kupředu a jako vyplašené dítě drmolil nesouvislé a hloupé modlitby Bohu: „Milý Bože, dobrý, hodný Bože, zachraň mne, odpusť mi. Já už to nikdy neudělám.“» (http://az.lib.ru/k/kuprin_a_i/text_2090.shtml, s odkazem na vydání: A. I. Kuprin. Devítidílné sebrané spisy. 5. díl. М.: Umělecká literatura, 1972. str. 363 — 387).
A jak je vidět z tohoto popisu, tak i v případě, že ty blesky byly opravdu černé, byly následky bouře popsané Kuprinem zanedbatelné v porovnání s následky katastrofické události, která postihla Mohendžodaro.
____________

Mapy

Mapy Antarktidy podle publikace na webu http://awakening1.narod.ru/reis.htm:
nahoře zleva —  mapa OrontiuseFinaeuse (1532),
nahoře uprostřed — mapaFilipa Busche (1739),
nahoře v pravo — současná mapa.
Rozdíl v obrysech světadílu je způsoben různou orientací map (je to poznat z polohy jižních okrajů Ameriky, Afriky a ostrova Madagaskaru na krajích map), a kromě toho mohou mapy zachycovat různá stádia zalednění a změny konfigurace světadílu v důsledku geologických procesů – změna úrovně světového oceánu, zdvihy a poklesy tektonických desek.
______________

Další fakt. Ve středověku existovaly mapy, na kterých byla zachycena Antarktida a břehy Severní a Jižní Ameriky. Z těchto map vyjmenujeme některé dnes nejvíce známé: mapa tureckého admirála Piriho Reise (1513), mapa Orontiuse Finaeuse (1532), mapa Mercatora (1569), mapa Filipa Busche (1739)[1]. Přičemž na mapách Piriho Reise a Mercatora jsou mnohé oblasti Antarktidy vyobrazeny bez ledového příkrovu. V takovém stavu se Antarktida v paměti současného lidstva podle oficiální historie jeho civilizace nikdy nenacházela.

 Současná civilizace lidstva sestavovala globální kartografickou mapu po dobu několika staletí až po vytvoření zmiňovaných map počínaje od epochy velkých zeměpisných objevů (od roku 1519, je-li to počítáno od začátku první plavby F. Magellana okolo světa). Břehy Antarktidy byly poprvé na mapu přeneseny na základě výsledků jejich faktického zaměřování v průběhu ruské expedice F. F.  Bellingshausena a M. P. Lazareva v letech 1820 – 1821. Globální kartografická mapa byla sestavována celá čtyři století a byla dokončena v podstatě až v roce 1906, kdy norský polární badatel Roald Amundsen proplul z Atlantiku do Tichého oceánu přes průlivy souostroví na severu Kanady; zcela dokončena byla až v 70. letech 20. století po ukončení prvních programů systematického snímání povrchu Země z vesmíru SSSR a USA.

Navzdory tomu všemu, co je nám zcela spolehlivě známo, jsou na středověkých mapách velké vzdálenosti břehových linií Antarktidy, obou Amerik, Evropy i Afriky zobrazeny s odchylkou v délce, jejíž úroveň v současné civilizaci dokázal zajistit rozvoj chronometrie[2] a matematiky[3] až od osmdesátých let 18. století.


[1] Pomocí internetových vyhledávačů je snadno možné najít weby s články o těchto mapách i s jejich reprodukcemi. Například zde: web časopisu Okolo světa — http://www.vokrugsveta.com/S4/proshloe/piri.htm;
web časopisu Člověk bez hranic — http://www.manwb.ru/articles/history/old_civil/pirireys_map_enigma; http://awakening1.narod.ru/reis.htm; http://www.bibliotekar.ru/3karty.htm (všechny odkazy podle stavu v červnu 2008).

Pojednávají o tom také knihy: G. Hancocka – Stopy bohů. Hledání pramenů starobylých civilizací (Moskva, Veče, 1997); Ericha von Dänikena – Vzpomínky na budoucnost (Moskva, EKSMO, 2004, přičemž jeho knihy vydané nakladatelstvím EKSMO obsahují množství barevných fotografií, které slova Ericha von Dänikena potvrzují).

[2] Určování zeměpisných délek a rozdílu délek různých zeměpisných bodů je založeno na měření souřadnic objektů viditelných na obloze (v navigaci se pro tyto účely používá sextant) a porovnání místního času s časem nulového poledníku (je k tomu potřebný dostatečně přesný chronometr, který by při dlouhodobé plavbě ukazoval aktuální čas na nulovém poledníku). Což znamená, že čím větší je po dobu plavby odchylka chronometrů, tím větší je odchylka při určování zeměpisné délky.

[3] V současnosti používaný systém kartografických projekcí není možné používat bez dostatečně rozvinutého matematického aparátu.
______

Sfinga a další egyptské zajímavosti

Sfingu u Cheopsovy pyramidy v Egyptě datují historici-tradicionalisté společně s pyramidami na stáří maximálně pěti tisíc let. Její špatný stav historici vysvětlují větrnou erozí: jak foukal vítr, tak přinášel písek, který obrousil část materiálu, což vedlo společně se zvětráváním k jejímu poškození apod. Když však Sfingu prohlédl profesionální geolog, tak došel k závěru, že Sfinga byla dlouhodobě vystavena přívalům deště, a je poškozena vodní erozí způsobenou atmosférickými srážkami… Jenže v současné civilizaci Sfinga stojí na jednom z nejsušších míst planety, kde zřídkavé deště nemohly způsobit vodní erozi, která by po sobě zanechala hluboké svislé rýhy a vlnité vodorovné žlábky, zatímco zvětrávání a větrná eroze zanechávají výlučně vodorovné stopy s ostrými okraji a vytváří tak podivuhodné útvary: skály v podobě hub, deštníků, postav apod. Kromě toho větší část své existence v epoše současné civilizace byla Sfinga div ne po uši celá zasypaná pískem[1]


[1] Jedna z legend říká, že o Sfinze současná civilizace nic nevěděla a objevila se v ní v hotové podobě poté, kdy se faraónovi Cheopsovi o ní zdálo, takže dal příkaz kopat na místě určeném v jeho snu. Při těchto vykopávkách byla Sfinga objevena a od té doby je egyptským symbolem.

Ale to není všechno. Na fotografiích níže jsou zachyceny vzorky opracování kamenných bloků „starověkými Egypťany“. Jak se s podobnými vzorky slučují představy kultivované oficiální historickou vědou o tom, že starověcí Egypťané opracovávali kamenné bloky měděnými a kamennými nástroji, to ať už každý posoudí sám. Jenom nezkoušejte tvrdit, že tyto vzorky jsou mystifikací vyrobenou v současnosti až poté, kdy tyto stavby byly vystavěny pomocí technologií doby měděné.

Kromě toho řada památek egyptského starověku vyvolává dojem, že v jejich základech leží zbytky podstatně starších staveb vytvořených na základě technologií, které svou efektivitou a dokonalostí předčily nejen technologie doby měděné starověkého Egypta, ale i současné stavební technologie. (Podrobněji o tomto tématu viz kniha: A. Skljarov – Civilizace starověkých egyptských bohů, Moskva, 2008, a také film Záhady starověkého Egypta).

Mamuti roztržené napůl – globální katastrofa

A ještě tu máme ta „naleziště“ mamutů ve věčně zmrzlé půdě Sibiře, kde jsou mamuti promícháni s jižnější vegetací než je ta, která nyní v těchto zeměpisných šířkách roste; živočichové, kteří zahynuli ve velkém množství a jsou v geologických sedimentech nalézáni v kombinacích, se kterými se v obvyklém životě biocenóz nesetkáváme (na jednom místě a ve velkém množství dravci společně s býložravci, a navíc promíchaní polámanými stromy), byli v některých místech zasypáni vrstvami vulkanického prachu nebo zaliti bahnem a velmi rychle zmraženi ještě dříve, než se jejich rozervaná[1] nebo celá těla začala rozkládat. Datováni jsou přibližně do jedenáctého tisíciletí před naším letopočtem.

Kromě nich:«… po celé Jižní Americe byly nalezeny fosilie z doby ledové, kde jsou kostry vzájemně nesnášenlivých druhů živočichů (dravců a býložravců) chaoticky promíchány s lidskými kostmi. Neméně důležitou je kombinace (na dost rozsáhlých plochách) fosilií chaoticky promíchaných suchozemských a mořských živočichů pohřbených v jedné geologické vrstvě.»


[1] Jen si představte, co je asi tak schopné roztrhnout na dvě poloviny „jako žížalu“ (nebo jako kousek toaletního papíru) živého mamuta.
_______

Jezero Titicaca

V Jižní Americe je jezero Titicaca. Je to slané jezero na hranici mezi Peru a Bolívií ve výšce 3 812 metrů nad hladinou moře a jeho hloubka dosahuje 272 metrů. V jezeru Titicaca se nalézá ostrov s dobře dochovanými zbytky starověkých staveb. Na dně jezera byly nalezeny ruiny kdysi zatopeného města. Podle názoru geologů bylo jezero kdysi součástí oceánu. Na jeho břehu byly nalezeny zbytky starověkého přístavu, ze kterého po tomto jezeru není kam plout, což nás přivádí k myšlence, že jezero „bylo vyneseno“ a stalo se vysokohorským jezerem až poté, kdy byl tento původně oceánský přístav postaven.

Megalitické stavby – centrum v Delfách

V Evropě se nalézá množství megalitických staveb z doby kamenné. Nebudeme-li posuzovat každou z nich zvlášť, ale všechny společně, tak zjistíme, že mnohé z nich jsou umístěny na přímých liniích táhnoucích se v délce stovek kilometrů přes celý světadíl: přes lesy, hory, jezera, bažiny a některé – přes Baltské moře a jeho zálivy. A různé linie tohoto druhu se protínají ve starověkém městě Delfy (takže z něj vlastně vycházejí v podobě paprsků) – sídle Delfské věštírny, v místě, kde se (podle mytologie) zjevoval bůh Apollón. — S ohledem na možnosti lovců a zemědělců prvobytně pospolné společnosti je tak přesné zeměpisné rozmístění takového množství objektů – „už poněkud příliš“[1] za předpokladu, že pro takové stavby je potřebná geodézie a kartografie rozvinutá na úrovni blízké té naší; a jestliže to všechno bylo reálně postaveno bez geodézie a kartografie, jak je dnes chápeme, tak všechno, co dnes věda interpretuje jako primitivní „dobu kamennou“, byla ve skutečnosti epocha kvalitativně jiné duchovní kultury (celkové kultury smyslů a psychické činnosti) umožňující řešit mnohé úkoly dnes neřešitelné inženýrskými metodami „organolepticky“, tj. prostřednictvím smyslových orgánů, a intelekt nebyl na úrovni vědomí využíván pro jejich řešení, ale pro nějaké jiné cíle.

Kromě toho je motivace právě takového zeměpisného rozmístění objektů z pozic současného světonázoru prostě nepochopitelná…

A to celoevropské měřítko projektu není nic pro roztříštěné komunity prvobytně pospolných lovců, chovatelů dobytka a zemědělců, které žily, jak popisují učebnice dějepisu, každá na svém vymezeném teritoriu a pouze svými lokálními zájmy.


[1] Viz Erich von Däniken – Doba kamenná byla docela jiná (Moskva, EKSMO, 2003).
__________

Teotihuacán – znalost planetárníchvzdáleností

V aztécké civilizaci[1] existovalo město, jehož ruiny se dnes nacházejí na území současného velkoměsta Mexiko, a které současná věda zná pod názvem Teotihuacán. V dispozičním plánu architektonických objektů tohoto města byly odhaleny proporce vzdáleností od Slunce do planet Sluneční soustavy, a to včetně pásu asteroidů a Pluta[2]. A to Koperník zveřejnil svou práci o Sluneční soustavě, v jejímž středu se nachází Slunce až v roce 1542, nedlouho před svou smrtí; Galileo sestrojil svůj dalekohled až v roce 1609 a do té doby o žádných asteroidech a tím spíše o „pásu asteroidů“ ve vědě nemohlo být ani řeči; a planeta Pluto byla dalekohledem objevena až v roce 1930 na základě výpočtů provedených v roce 1915. Aby dokázali v Teotihuacánu toto všechno postavit, museli mít tyto znalosti a urbanistický plán, a k tomu je zase potřebná určitá předhistorie rozvoje vědy a konkrétně astronomických pozorování, pokud samozřejmě vycházíme z vědecko-technického myšlení naší civilizace. Nebo to všechno, včetně znalostí o poloze Pluta a pásu asteroidů, bylo také získáno „organolepticky“ [3]?


[1] Jedna z kultur předkolumbovské Ameriky, která byla zlikvidována španělskými konkvistadory v 16. století.

[2] Erich von Däniken – Den, kdy přišli bohové (Moskva, EKSMO, 2003).

[3] Tj. bezprostředně na základě smyslových orgánů člověka: planeta Pluto je mimochodem v optickém rozsahu viditelnosti astronomickým objektem 15. hvězdné velikosti. Prostým okem jsou vidět objekty 6. a v lepším případě 7. hvězdné velikosti.

«Současné pojetí viditelné hvězdné velikosti je nastaveno tak, aby odpovídalo velikostem připisovaným hvězdám starověkým astronomem Hipparchem ve 2. století před n. l. Hipparchos rozdělil všechny hvězdy do šesti velikostí. Ty nejjasnější nazval hvězdami první velikosti a ty nejméně jasné hvězdami šesté velikosti. Všechny ostatní velikosti mezi tím rozdělil rovnoměrně mezi zbylé hvězdy.

Roce 1856 N. Pogson navrhnul formalizaci stupnice hvězdných velikostí. Viditelná hvězdná velikost se podle ní určuje na základě vzorce: , kde I je světelný tok od objektu, C je konstanta.

Vzhledem k tomu, že je daná stupnice relativní, je její nultý bod (0m) definován jako jasnost takové hvězdy, jejíž světelný tok se rovná 10³ kvant/(cm²·s·Å) v zeleném spektru (stupnice UBV) nebo 106 kvant/(cm²·s·Å) v celém viditelném světelném rozsahu. Hvězda 0m má za hranicemi zemské atmosféry intenzitu osvětlení 2,54·10−6 luxů.

Stupnice hvězdných velikostí je logaritmická, protože změna jasnosti o stejný násobek je vnímána jako stejná (Weberův-Fechnerův zákon). Kromě toho je ve vzorci znak mínus, neboť Hipparchos navíc rozhodl, že velikost je tím menší, čím je hvězda jasnější.

Následující dvě vlastnosti pomáhají využívat viditelné hvězdné velikosti v praxi:
Zvýšení světelného toku 100 krát odpovídá snížení viditelné hvězdné velikosti přesně o 5 jednotek.
Snížení hvězdné velikosti o jednu jednotku znamená zvýšení světelného toku 101/2,5=2,512 krát.

V současnosti je viditelná hvězdná velikost využívána nejen pro hvězdy, ale i pro jiné objekty jako jsou například Měsíc, Slunce a planety. Vzhledem k tomu, že mohou být jasnější než nejjasnější hvězda, může být jejich viditelná hvězdná veličina záporná.» (http://ru.wikipedia.org/wiki/Звёздная_величина).
_________

Dogoni a nepochopitelné znalosti

Ale ani to ještě není všechno. Na území dnešního Súdánu žije kmen Dogonů, který (jak se má za to) dříve žil na území Mali. V roce 1946 s tímto kmenem pracovala francouzská etnografická expedice. Výsledky jejích výzkumů byly zveřejněny v roce 1951 v knize Súdánský siriusologický systém. Podstata té věci spočívá v tom, že tento kmen odpradávna ví, že opticky viditelný Sirius není samostatná hvězda, ale že se jedná o hvězdný systém. A astrofyzikální parametry hvězd, které tvoří tento systém a byly známy Dogonům, potvrdila astronomie současné civilizace až v 19. století a to pouze částečně. V 19. století byla potvrzena skutečnost existence Siria B – bílého trpaslíka, jehož doba oběhu je přibližně 50 let a udává rytmiku kultu Siria u Dogonů minimálně od 15. století, ne-li dříve. Ale mýty Dogonů zmiňují ještě jednu hvězdu ve hvězdném systému Siria – Emme Ja, která má také mít svou hvězdu souputnici. O existenci těchto hvězd, stejně jako o jejich neexistenci současná astronomie nic říci nedokáže[1]. Získali také tyto znalosti Dogoni „organolepticky“ v daleké minulosti při vzdálenosti 8,5 světelných let mezi Sluneční soustavou a systémem Siria? Jestliže však sami dokázali přijít k těmto vědomostem o Siriu, tak proč nevědí nic významnějšího o jiných vesmírných objektech alespoň v hranicích Sluneční soustavy? A jestliže získali tyto vědomosti ve starověku již v hotové podobě, tak od koho?


[1] Erich von Däniken – Vzpomínky na budoucnost (Moskva, EKSMO, 2004).
______

Zvláštní fotografie měsíce

Nahlédněme teď do sovětského vědeckopopulárního časopisu Technika mládeže č. 5 z roku 1969. V článku Ó, ten záhadný Měsíc můžeme na str. 12 uvidět fotografii s komentářem, které uvádíme na následující straně. Pokud byla ta fotografie měsíčního povrchu komentovaná A. Abramovem skutečně pořízena americkým vesmírným aparátem Lunar orbiter 2 a nejedná-li se o aprílový žertík NASA, tak to, co bylo na této fotografii zaznamenáno také do kultovního celosvětového mýtu „nezapadá“…

Text z předchozího obrázku:
3. Špičaté útvary na Měsíci?
Máte před sebou fotografii měsíčního povrchu se známými kruhy kráterů. Ale co je to za špičaté stíny, které jsou delší i kratší a protínají jednotlivé části fotografie? Ten největší ze stínů by mohl na zem vrhat vysoký monumentální obelisk. Ty menší (kterých je osm) vrhají objekty pravidelného kuželovitého tvaru s rozměry přibližně velkého vánočního stromku.
Ty předměty jsou o to víc udivující, že jsou rozmístěny na srovnatelně malé ploše, pouze 165 x 225 m. Fotografie je z 21. listopadu 1966 a vyfocena byla z výšky 48 km nad povrchem naší přírodní družice. Na Zemi tento snímek zaslala aparatura americké stanice Lunar Orbiter-2. Na fotografii je zaznamenán rovinatý úsek z oblasti Moře klidu na severovýchod od středu Měsíce.

Nebudeme hádat, jaký je původ osmi špičatých objektů, přestože se o ně zajímají dokonce i archeologové. Provedeme geometrickou analýzu rozmístění těchto neobvyklých objektů. Posloupnost jejích kroků je znázorněna na schématech.

  1. Celkové schéma rozmístění objektů, které jsou očíslovány od 1 do 8.
  2. Útvary 1, 4, 7 tvoří pravoúhlý trojúhelník a útvary 1, 3, 8 ostroúhlý trojúhelník s úhlem 45 stupňů.
  3. Objekty 2, 1, 7 vytvářejí pravoúhlý trojúhelník; 1, 2, 5 – rovnostranný trojúhelník.
  4. Jeden rovnoramenný trojúhelník je tvořen vrcholy 1, 6, 2. Těžnice vedená z vrcholu 6 prochází středem objektu 5.
  5. S využitím pravého úhlu tvořeného útvary 7, 1, 2 byl sestrojen čtverec s délkou strany rovnající se vzdálenosti mezi objekty 1 a 2.
  6. Velký čtverec byl rozdělen na 16 malých.
  7. S pomocí dělicích bodů na stranách velkého čtverce byla celá jeho plocha rozčleněna na řadu pravoúhlých trojúhelníků s poměrem odvěsen 1:2. Ve středu vzniknul egyptský trojúhelník s poměrem stran 3:4:5.
  8. Stejná plocha byla rozčleněna podle staroegyptského systému „abakus“, tedy na desku ze 49 čtverců.

     A co je na tom zajímavého? Schéma rozmístění měsíčních objektů 4, 5, 6 je shodné se schématem egyptských pyramid postavených faraóny Cheopsem, Chefrenem (Rachefem), Mykerinosem (Menkaurem) v Gíze, na předměstí Káhiry. Středy těchto útvarů jsou v systému „abakus“ rozvrženy (s přesností do zrcadlového odrazu) stejně, jako vrcholy těchto tří proslulých staveb. Na dvou závěrečných schématech vidíme stejné egyptské trojúhelníky, i když v jednom případě znázorňují zákon pyramid a ve druhém zákon vzájemné polohy měsíčních útvarů. Je to náhodná shoda? Možná… Ale není to trochu moc náhod najednou?
A. Abramov, inženýr

Archa

A na fotografii výše je oblast nacházející se v blízkosti hory Ararat na území dnešního Turecka. V dolní části snímku je vpravo od středu zachycen objekt, který je interpretován jako zkamenělé zbytky Noemovy archy, v pozdějších dobách zanesené geologickými usazeninami, na základě skutečnosti, že v průběhu archeologických vykopávek byly v jejím okolí objeveny starobylé kamenné kotvy odpovídající jejím rozměrům a v samotné arše byla nalezena konstrukce dřevěného trupu lodi, jejíž rozměry se blíží těm, které jsou uváděny v Bibli (Genesis, 6:15: «Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket.» Což je přibližně 150, 25 a 15 metrů). Archa s takovými hlavními rozměry překonává všechny dřevěné lodi postavené současnou civilizací až do současné doby. Největší dřevěné plachetnice naší civilizace – třípalubové bitevní lodě se 120 děly z poloviny 19. století, byly svými délkovými rozměry přibližně dvakrát menší než tato archa a s přibližně 3 – 4 krát menším objemem svého trupu[1]. Lodě větší než tato archa se objevily až v poslední třetině 19. století, kdy se začaly stavět z oceli. Svými rozměry je archa delší i širší než křižník Aurora, který je zakotven v Sankt Petěrburgu, a blíží se rozměrům takových lodí, jako jsou atomové ledoborce typu Arktika.

Nejsou-li na předešlé fotografii zbytky Noemovy archy, která k hoře Ararat připlula v době celosvětové potopy, tak vyvstává otázka: 1) kdo, 2) za jakým účelem a 3) jak — ještě ve starověku postavil na tu dobu NEPŘIMĚŘENĚ gigantickou loď-maketu Noemovy archy v předhůří Araratu? A kde její stavitelé vzali několik tisíc tun dřeva, v jehož struktuře nejsou letokruhy?

O archeologických výzkumech tohoto objektu a jejich výsledcích viz weby:

http://nbad.narod.ru/na_find_2.htm; http://www.ufo.obninsk.ru/noy.htm.


[1] Třípalubové lodě měly tři kryté dělové paluby a čtvrtou horní palubu, kam se také daly umístit děla. Hlavní rozměry jedné z největších lodí námořnictva Ruského impéria, stodvacetidělové lodě nazvané Dvanáct apoštolů (která se začala stavět v roce 1838, na vodu byla spuštěna v roce 1841 a potopena byla v roce 1855 při obraně Sevastopolu): délka na čáře ponoru – 63,36 m, šířka na čáře ponoru – 18,14 m, ponor – 7,47 m, výška trupu ke hraně hrazení horní paluby v oblasti přední vaznice – okolo 17 m.
___________

Bosenské pyramidy

Jedním z posledních nálezů nepříjemných pro oficiální historickou vědu jsou pyramidy v Bosně postavené z betonových bloků a pokryté vrstvou půdy, která se tam musela vytvářet minimálně 10 000 let (viz publikace na internetu: http://worldmystery.ru/index/0-509).

9000 let staré město Motza

Před devíti tisíci lety, tedy několik tisíciletí poté, co se na Středním východě objevily první skromné zemědělské vesnice, se odkryté město stalo předvojem městského života. Bylo domovem pro tisíce lidí a bylo téměř 100krát větší než jiná sídliště té doby.
Archeologové dali nalezenému městu jméno Motza a po 16 měsících kopání odhalil tým také vznešenost Motzy.

Citáty hodné zamyšlení

«Historie není učitelkou, ale vychovatelkou – magistra vitae (učitelkou života): ničemu nás neučí, pouze nás za neznalost učiva trestá.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 393). Tj. chyby minulých epoch se budou v automatickém režimu tupě opakovat na základě kolektivního nevědomí, dokud lidé nepřehodnotí minulost, adekvátním způsobem neodhalí algoritmiku (hnací síly) historie a nezmění ji svojí uvědomělou a účelně nasměrovanou vůlí v současnosti, kdy kromě všeho ostatního musí změnit především své mravně-etické normy. Když tímto způsobem odstraní zlo všeho druhu ze současnosti, tak ho nepustí do budoucnosti, kterou tak na základě poznání minulosti zlepší.

V. O. Ključevskij o cíli, kvůli kterému je třeba zkoumat historii, řekl následující: «Minulost není nutné znát kvůli tomu, že se stala minulostí, ale proto, že nás při svém odchodu nedokázala zbavit svých následků» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, str. 365)
I když mnozí nevidí v Ključevského aforismech nic víc než humor, někdy „černý“, jsou v maximálně zkrácené podobě vyjádřením těch nejvyšších výsledků dosažených ve filozofii historie na začátku 20. století v Rusku, což znamená, že prakticky každý z jeho aforismů může být rozvinut ve velice obsažnou monografii.

«Politika musí být aplikovanou historií, nic víc a nic míň.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 366)

Ale společně s tendencí, jejíž předpoklady vyjádřil V. O. Ključevskij, existuje v životě společnosti i jiná tendence, kterou charakterizoval A. I. Gercen: «Dále nám navíc znemožňují znát historii. Ruská vláda jako prozřetelnost naruby nehledí vylepšit budoucnost, ale minulost» (předmluva k jeho Sborníku dějin).

A. P. Butenko :
«Přestože se řídíme jednou metodologií, zkoumáme a jsou nám známa stejná fakta, přicházíme k různým závěrům. Proč?» A o kus dál najdeme odpověď na tuto otázku, kde podle jeho názoru:
«je to vysvětlitelné tím, že při zkoumání historie vedle metodologie a faktů existuje navíc koncepce sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby. Jenže právě tuto koncepci mají autoři, kteří se mezi sebou přou, rozdílnou, a proto jsou vždy úplně stejná fakta osvětlována v jiném smyslovém odstínu.»

E. B. Tylor (1832 — 1917 ):
«filozofie historie je v tom nejširším smyslu vysvětlením minulých a předpovědí budoucích jevů ve světovém životě lidstva na základě obecných zákonů»

«Předmětem historie je to z minulosti, co nepomíjí, jako je dědictví, lekce, neukončený proces, jako je věčný zákon. Učíme-li se od dědů, poznáváme své vnuky, tj. studujeme-li své předky, poznáváme sami sebe. Musíme si přiznat, že bez znalosti historie se z nás stávají jakési nahodilosti, které nevědí, jak a proč přišly na tento svět, jak a proč v něm žijí, jak a oč se mají snažit. Jsou z nás mechanické loutky, které se nerodí, ale jsou vyráběny, které neumírají podle zákonů přírody, života, ale lámou se kvůli něčímu dětskému vrtochu.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 375).
«Co znamenají všechny tyto jevy? Jaký je smysl v tomto chaosu? To je úkol histor[ického] bádání (v orig. истор[ического]). Nemůžeme po hmatu tápat tmou. М[usíme] (v orig. д[олжны]) znát sílu, která usměrňuje náš osobní i národní život. (…)» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 433).

«Zákonitost historických jevů je nepřímo úměrná jejich duchovnosti.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 363).

Verze historie KSB

(Až na mimozemské civilizace to koresponduje i s mým bádáním)

Verze historie (koncepce historické minulosti) Koncepce sociální bezpečnosti vychází z toho, že Bůh existuje, Je Tvůrcem, Všemohoucím/Všedržitelem a spoluúčastní se toho, co se na Zemi děje [1]. Jeho Všemohoucnost/Všedržitelnost tvoří dvě složky: Záměr – ideální řízení vším ze strany subjektů, kterým Bůh poskytnul svobodu volby v jednání; Dopuštění – kam spadají všechny chyby subjektů, které mají svobodu volby linie svého jednání, a které Bůh z různých příčin považuje za přípustné (překročí-li chyba nějakého dílčího řízení nebo samořízení přípustné hranice, dochází k vyčerpání dopuštění a nastupuje katastrofa řízení). Historie současné globální civilizace započala s koncem geofyzikální katastrofy planetárního měřítka, ke které došlo přibližně před 13 000 lety, a ve které zahynula předcházející globální civilizace[2], která vyčerpala své dopuštění (panoval tam fašismus – odkazy na svědectví mimozemšťanů; a také na odraz jejich způsobu života ve starověkých mýtech, podle kterých bohové (představitelé nadřazené rasy) žili mezi lidmi, vládli jim a zdaleka ne vždy byli zosobněným ideálem ušlechtilosti a spravedlnosti). Doba kamenná současné civilizace byla od počátku provázena civilizátorskou misí těch „bohů“, kteří nejenže přežili katastrofu, ale zachovali si přitom určité základní vědomosti sociologického, biologického a technického charakteru. Pozemských záležitostí se spoluúčastnily i mimozemské civilizace a intenzita této jejich spoluúčasti a její charakter byly v různých epochách a v různých regionech různé. Posledních asi tři tisíce let je dominantou celosvětové historie biblický projekt zotročení lidstva jménem Boha nebo bez Boha (v jeho ateistické verzi), a veškerá faktologie dějin tohoto období je buď realizací biblického projektu, nebo snahou jeho realizaci čelit.

Tato koncepce historické minulosti lidstva nebyla od začátku devadesátých let 20. století do současnosti oficiální historickou a sociologickou vědou uznána jako vědecký objev, který by vyvracel názory vytvořené dříve v rámci biblického projektu, ani jako hypotéza, o které by mohli v lůně oficiální vědy její přívrženci i protivníci veřejně debatovat.

Metodologie

S každým druhem těchto zdrojů(str 16-22) pracuje vlastní, úzce specializované odvětví celkové historické vědy. Občas tato úzce specializovaná odvětví historické vědy pracují úplně izolovaně, což někdy zachází až tak daleko, že se pokoušejí nahradit sebou celou šíři vědy o historii, a z různých příčin odmítají úspěchy a metody jiných odvětví – ve většině případů z příčin klanově-korytového charakteru.

Zvláštní vliv mají na historiky provádějící své výzkumy školy historické vědy, které se stačily zformovat v době jejich působení, přičemž každá z nich si pěstuje a hýčká svou verzi historického mýtu – svou verzi historie. A zde se historik-badatel ocitá pod několikavrstevnatým nátlakem: především se jedná o nátlak celosvětově-historického mýtu, potom je to nátlak mýtu o charakteru mezinárodních vztahů v té epoše, kterou studuje, a dále nátlak mýtu o vnitřním životě té společnosti, v jejímž životě reálně nebo domněle odhalil nějaká nová fakta a vzájemné vazby, nějaké dříve neznámé události.

Právě o takovémto druhu určující role historických mýtů, které se již stačily vytvořit, a které profesionální historici ve větší či menší míře považují za věrohodné (stejně tak jako všichni ostatní obyčejní lidé), neboť nikdo z nich si nepamatuje ani „mysticky“ nevnímá sám celou historii lidstva, psal A. P. Butenko ve výše uvedeném citátu: «…při zkoumání historie vedle metodologie a faktů existuje navíc koncepce sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby. Jenže právě tuto koncepci mají autoři, kteří se mezi sebou přou, rozdílnou, a proto jsou vždy úplně stejná fakta osvětlována v jiném smyslovém odstínu.»

Abyste vyvrátili mýtus, stačí najít alespoň jeden fakt, jednu událost (vnitřní sociální proces), který by „nezapadal“ do algoritmiky historie, prezentované tímto mýtem. Nicméně historické mýty jsou stabilní jak díky konceptuální podmíněnosti vědy obecně a historické vědy konkrétně, tak i díky psychologické neschopnosti lidí v davo-„elitářské“ společnosti přehodnotit své vlastní omyly, třebaže jsou jim poskytnuty příslušné informace, a také díky jejich neschopnosti vyhodnotit adekvátnost informací, které jsou pro ně nové, jsou-li v rozporu s předsudky, které se již v jejich psychice vytvořily.
Takže to, co je základem jednoho historického mýtu (koncepce historické minulosti), může být z pozic přívrženců jiných mýtů buď k ničemu nezavazující kuriozitou, kterou není v důsledku její „kurióznosti“ vůbec nutné studovat, nebo nesmyslem, ke kterému nemají seriózní lidé co říci.


[1] O existenci Boha viz kapitoly 3.5, 4.7.
[2] K tomu viz faktologie v knihách: I. Velikovskij – Světy v kolizi, Graham Hancock – Otisky božích prstů, v dílech Ericha von Dänikena.

Ostatní verze historie

Příčinou je, že byl po staletí v rámci biblického projektu pěstován vlastní historický mýtus, který dnes převládá ve dvou verzích: biblicko-kultovní a světsko-materialistické.

V první verzi je starozákonní kniha Genesisvědomě nebo neuvědoměle povyšována na první díl celosvětové historie.
Ve druhé verzi lidstvo vzniklo v biosféře planety samo od sebe nějakou „přirozenou cestou“, o jejíž podstatě ateistická věda vede spory již několik staletí.
V první verzi biblický projekt zotročení lidstva jménem Boha neexistuje a biblická věrouka je jakoby vyjádřením nevyzpytatelného, ale vždy ušlechtilého Božího Záměru, příznivě ovlivňujícího běh historie, která bude ukončena „posledním soudem“.
Ve druhé verzi, podle které „Bůh neexistuje“:
– se buď lidstvo vyvíjí „přirozeně historickou cestou“ na základě objektivních zákonitostí historického vývoje, které věda úplně nedokázala rozluštit (tento názor se nejvíce a nejdůsledněji rozvíjel v marxismu a ve školách z něho vycházejících), a „cíle vývoje“ lidstva a mravně-etický smysl historie a politiky jsou „naprogramovány“ přírodními zákony,
– nebo je historie hrou „slepé“ náhody a objektivně nemá žádný mravně-etický smysl a objektivně existující cíle vývoje nemohou existovat.

Díky tomu, že jsou obě verze ve všech jejich variantách omezeny tematicky a obsahově, a jejich existence je udržována uměle a cílevědomě jak psychologickou „setrvačností“ jejích přívrženců, tak i politickými pohlaváry globálně-politického biblického projektu, naráží oficiální historická věda po dobu posledních několika století[1] neustále na různorodé zdroje (z těch výše vyjmenovaných), jejichž informace nemohou být interpretovány v rámci historického mýtu ani v jedné z obou jeho verzí podporovaných vědou.

Jako následek se v míře nahromadění podobné „nesprávné“ faktologie objevují skandální (pro vědeckou oficiózní veřejnost) díla typu Zakázaná archeologie, Doba kamenná byla docela jiná, práce A. T. Fomenka a G. V. Nosovského s odůvodněním „zkrácené chronologie“, knihy Zecharia Sitchina, knihy Imannuila Velikovského apod., ve kterých jsou na základě „mylných“ faktů odvozovány verze historie lidstva, regionů i epoch, které jsou alternativní k těm, které kultivuje oficiální věda o historii. A tomuto procesu oficiální věda nedokáže čelit jinak než administrativními metodami a příslušnou kádrovou politikou, díky kterým nabírá a prosazuje ty, kteří patří mezi „hlupáky třetího typu“, a vyhání „hlupáky druhého typu“ (viz část 1.4).


[1] Od té doby, kdy se proměnila v odvětví profesionální činnosti a stala se jednou z veřejných institucí.
_____

Je pochopitelné, že šéfové historické vědy jako veřejné instituce mají své požadavky na každé z jejích specializovaných odvětví, které pracuje s různými historickými informacemi o minulosti, a že tyto požadavky mají máloco společného s hledáním vědecké pravdy, která je díky konceptuální podmíněnosti vědy obětována politice pokaždé, kdy v životě brání prosazování určité politiky, a to jak v regionálních, tak i v globálním měřítku. Jako jeden z nástrojů v této věci slouží vzájemná izolace specializovaných odvětví historické vědy, kdy například archeologové nesmí vědět to, co vědí archiváři a naopak a tak dále. A podle možností musí existovat co nejméně lidí, kteří mají adekvátní znalosti ze všech specializovaných odvětví historické vědy jako celku, a jsou schopni si vypracovat vlastní názor.

Budeme-li hovořit o úkolu odhalování skutečné historické minulosti a to jak v aspektech odhalování faktologie, tak i v aspektech odhalování algoritmiky vývoje / degradace společností a lidstva jako celku, a ne o úkolu historické vědy, kterým je podpora biblického projektu zotročení lidstva v mezích Božího dopuštění, tak v něm zvláštní roli hrají „mystické návyky“[1] a archeologie.

„Mystické návyky“ jsou především intuicí – jedná se o bezprostřední vnímání matrice možných stavů a cest přechodu Všehomíru a jeho fragmentů (včetně lidstva) z jedněch stavů do jiných. Tj. „mystické návyky“ umožňují bezprostřední vnímání algoritmiky vývoje / degradace společností a lidstva jako celku.

Archeologie je ve vztahu k „mystickým návykům“ především nástrojem k vystřízlivění pro poblázněné „mystiky“. Tj. archeologie je při odpovídající kultuře provedení vykopávek a datování nalezeného tím nejobjektivnějším prostředkem pro potvrzení údajů o minulosti, které byly získány z dříve vyjmenovaných možných zdrojů informací, nehledě na to, že ona sama je také zdrojem, který je občas schopen odhalit stránky historie, které byly před těmi či oněmi archeologickými nálezy zcela zapomenuty.

Je tedy zřejmé, že od archeologie není vyžadováno nic víc než:

  • pečlivě provést vykopávky, aniž by je zničila[2] a přišla o artefakty minulosti;
  • datovat nalezené památky minulosti pokud možno objektivně, což znamená, že je třeba rozvíjet především metody datování nezávislé na vytvořených historických mýtech.

Ale celkově není úkol odhalení důvěryhodné historické minulosti úkolem únosným pro jednoho člověka nebo nevelký kolektiv badatelů. Příčina tkví v tom, že je nutné najít a zhodnotit obrovské objemy informací vyplývajících z dříve vyjmenovaných zdrojů, a také přehodnotit dříve vytvořené verze historie.

Tento úkol nemůže být vyřešen na základě strukturního způsobu řízení: vytvořit systemizaci pracovních pozic, vyčlenit financování, nabrat kádry, rozdat jim úkoly, kontrolovat jejich práci, a potom uznat výsledky jejich bádání za pravdivé nebo falešné na základě jakýchsi „demokratických“ nebo autoritářských postupů.

Tento úkol může být vyřešen pouze v rámci průběhu egregoriálního procesu, do kterého se ze své vědomé iniciativy nebo neuvědoměle zapojí ti či oni historici (zda to budou amatéři či profesionálové, je jedno). Je možné se domnívat, že tento egregoriální proces tak či onak probíhá odpradávna, ale není dominantní, neboť v globální politice dominuje biblický projekt zotročení lidstva a školy historické vědy jsou prostřednictvím zednářství a různorodých „esoterických“ řádů pod kontrolou pohlavárů biblického projektu, kteří nemají zájem na tom, aby se důvěryhodné znalosti o historii staly všeobecně dostupnými. Náš úkol tedy spočívá v tom, aby se tento svým charakterem egregoriální proces kolektivní vědecko-výzkumné činnosti ve všech úzce specializovaných odvětvích historické vědy a ve vědě o historii jako celku stal dominantním.


[1] Budeme jednoduše používat tento termín, aniž bychom zacházeli do podrobností o způsobu jejich fungování (tomu je věnována část 1 tohoto kurzu).

[2] Heinrich Schliemann aniž ji poznal, zničil tu Tróju, kterou hledal, když ji rozkopal skrz naskrz a za tu hledanou považoval rannější Tróju.
________

Jak již bylo vysvětleno v kapitole 8.1, je bohužel v dnešní době ve vztahu k vědomostem o Historii na místě použít termín „historický mýtus“, neboť nikdo z lidí si sám nepamatuje veškerou reálnou historii lidstva, a současná společnost je specificky negramotná a nedokáže bezchybně přečíst různorodé památky minulosti alespoň na té úrovni, na jaké dnes dokážeme číst knihy. Takže Historii známe z ústních podání, písemných kronik, interpretací údajů z archeologických vykopávek, které se z větší části shodují s již vzniklými představami o minulosti a zčásti, na základě „mystických“ prozření těch či oněch lidí, a také z odkazů některých lidí na reálná nebo domnělá svědectví mimozemšťanů.

Vzhledem k tomu, že zdaleka ne všem událostem, které měly vliv na další průběh historie, v minulosti jejich současníci věnovali pozornost a pochopili jejich význam, nemohlo být vše, co bylo z hlediska historie významné, předáno ústně, a ani se to neobjevilo v písemných kronikách; přitom archeologie zdaleka neobjevila všechno a zdaleka ne všechno, co se dostalo do zorného pole historické vědy, bylo neznalými potomky interpretováno adekvátně s ohledem na skutečnou realitu. Kromě toho si otázku metrologické průkaznosti historické vědy, kterou jsme rozebírali společně s otázkou o zajištění metrologické průkaznosti sociologie (kapitola 1.3), — historici nikdy nepokládali, a proto ji také nikdy neřešily ani školy historické vědy, které měly největší vliv na formování představ o minulosti lidstva, států i národních kultur. Je to jeden z následků skutečnosti, že gramotnost převážné většiny historiků by v otázkách souvztažnosti zaprvé – metodologie poznání a tvořivosti a zadruhé – vědeckých výsledků neměla být v absolutní většině případů tak žalostná. Příkladem jsou úvahy A. P. Butenka o souvztažnosti metodologie poznání a „koncepce sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby“, které jsme analyzovali z různých aspektů v kapitolách 5.13 a 8.1. A přitom je gramotnost v otázkách metodologie poznání určující pro tvář jakékoliv vědy a její společenské užitečnosti.

Z těchto příčin opravdu žijeme na základě spektra historických mýtů, a každá vědecká škola se přidržuje svého historického mýtu, pěstuje si ho a propaguje jako ten jediný pravdivý. Vládnoucí historické mýty se mění v průběhu samotného historického procesu, přičemž jako v případě historie Ruského impéria – SSSR – postsovětských států, včetně Ruské Federace – může výměna kultovních historických mýtů proběhnout dokonce nejednou během života jednoho pokolení.

Přitom jsou historické mýty úmyslně falšovány ve vztahu k reálným událostem ve prospěch politické konjunktury orientované buď na uspokojení samolibosti místní vládnoucí „elity“, nebo na uspokojení požadavků vítězů ve válce, ať už ta válka byla „studená“ nebo „horká“. A stane-li se historický mýtus vytvořený pod tlakem takovýchto politických okolností tím vládnoucím, je skutečnost jeho zfalšování časem pozapomenuta a většina lidí v davo-„elitářské“ společnosti ho vnímá jako nespornou historickou pravdu, čehož je příkladem Pověst dávných let od Nestora zcenzurovaná a upravená opatem Kyjevskopečerské lávry Silvestrem v době Vladimira Monomacha (1053 – 1125), jak o tom pojednává poznámka v kapitole 8.1. A to se děje po dobu celé nám známé historie lidstva – stopy „vylepšování minulosti“ ve prospěch té či oné politické konjunktury jsou neustále odhalovány samotnými historiky v dějinách všech kultur.

Díky této skutečnosti před námi historická věda současné civilizace vyvstává jako nejrespektovanější, nejprodejnější a nejcyničtější větev „žurnalistiky“ v tom nejhorším slova smyslu.

Proto je jedna z nejaktuálnějších otázek života společnosti našich dnů (a ne vědy o historii jako jedné z profesionálních oblastí) následující: Který z množství různých historických mýtů má nejblíže k reálné historii? Nebo jsou všechny natolik neadekvátní, že je nutné vyvinout obrovské a pracné úsilí na rekonstrukci historické minulosti lidstva, bývalých regionálních civilizací i současnosti, stejně jako každého národa?

Rozebereme si „kostru“ historického mýtu v různých verzích kultivovaného ateistickou (materialistickou) historickou vědou a vzdělávacím systémem všech „civilizovaných“ společností:

  • současné lidstvo se v živočišném světě zrodilo samo od sebe,
  • samostatně došlo do doby kamenné,
  • první regionální civilizace vznikly přibližně před 5 – 7 tisíci lety,
  • písemná historie začala přibližně před třemi tisíci lety, a díky ní se teď můžeme více či méně správně dozvědět všechno o minulosti regionálních civilizací i globální civilizace počínaje přibližně od poloviny prvního tisíciletí do současné éry.

A absolutní většině lidí musí pro jejich „civilizovaný život“ plně postačovat některá z verzí historie skládající se z nějakého souboru reálných a vymyšlených faktů naražených na tuto „kostru“ profesionálními historiky.

Věda o historii

Fakta uvedená na začátku stránky – a to jsou jenom ta nejznámější ze všech – nezapadají do toho historického mýtu, který je nám předkládán a vyučuje se ve školách jako reálná historie lidstva a jeho národů.

V současné době fakta takovéhoto druhu v celé své šíři a různorodosti posloužily jako předpoklad k tomu, aby to nebyla historická věda jako odvětví činnosti a veřejná instituce, ale aby to byli osobně ti či oni badatelé, kteří nejsou vázáni mafiánsky-korporativní disciplínou světového „vědeckého společenství“ s jeho veřejně deklarovanými i neveřejnými zákazy vztahujícími se na problematiku bádání a závěry určitého charakteru, kteří by tato fakta interpretovali:

  • Buď jako památky zásahu mimozemských civilizací do pozemských záležitostí[1].
  • Nebo jako svědectví skutečnosti, že počátkem současné globální civilizace bylo ukončení nějaké katastrofy minimálně planetárního měřítka, která zlikvidovala předešlou globální civilizaci a její kulturu; následkem této katastrofy lidé zdivočeli, což v důsledku vedlo k počátkům doby kamenné; paralelně s ní však byla ve vztahu k těmto divochům zahájena i civilizátorská mise nepočetných nositelů předchozí vysoké kultury[2], kteří katastrofu přežili.
  • Není vyloučeno, že se minulá civilizace, v oblasti ovládnutí vesmíru a rozvoje techniky vůbec, dostala k okamžiku svého zániku dále, než se to povedlo té nynější. Takže je možné, že kromě plovoucí archy (a možná že nejedné) v předzvěsti očekáváné globální geofyzikální katastrofy vytvořila i nějaká vesmírná útočiště, a také útočiště typu jeskynních bunkrů[3]. Možná byla i v kontaktu s mimozemskými civilizacemi; které nemusely vždy být jen mírumilovné.

Ale nebudeme-li zabíhat do sporů o podrobnosti, je obecný závěr následující:

  • Historie současné civilizace začala poté, kdy přibližně před 13 000 lety skončila globální geofyzikální katastrofa, která podstatným způsobem změnila vzhled Země, byla důvodem zániku globální civilizace, která tu existovala před tou naší, a vymazala z pamětí lidí její kulturu. Příčiny katastrofy a její průběh nejsou v současné době s jistotou známy.
  • „Doba kamenná“ a předhistorie současné globální civilizace byla od samého počátku doprovázena civilizátorskou misí realizovanou těmi, kteří nejenže přežili globální katastrofu, ale uchovali si i znalosti a návyky, které jim umožnily iniciovat rozvoj kultury současné civilizace. Potvrzením jsou legendy mnohých starověkých národů vyprávějící o tom, jak v době jejich divošství „bozi“ sešli z nebes, nebo vystoupili z moře, naučili je řemeslům a zemědělství, zřídili jim státnost a určitou dobu těmto národům i sami vládli.

[1] Patří mezi ně: Erich von Däniken, jehož knihy byly vydávány v ruském jazyce v letech 1995 – 2000; bývalý scientolog Bernd von Wittenburg, autor knihy Šach planetě Zemi (Moskva, vydání Novaja planeta, 1997 – ve které tvrdí, že byla Země v dávnověku vystavena agresi mimozemské civilizace, po které je umožněno lidstvu přežívat „s právy na úrovni rostlinstva“ v něčí „zahradě“).

Dříve, ještě v sovětských dobách, názor o účasti mimozemské civilizace v pozemských záležitostech dávnověku zastával vědec a spisovatel sci-fi Alexandr Petrovič Kazancev (1906 – 2002).

[2] Z těchto pozic se podívejte na mytologii starověkého Řecka: nesmrtelní antropomorfní (lidem podobní) „bozi“ žili odděleně od lidí, i když s nimi občas komunikovali a někdy došlo i na sexuální styky a mezi lidmi se objevily děti zplozené „nebešťany“. „Bozi“ a titáni (předcházející pokolení „bohů“) překonávali smrtelníky svými schopnostmi ovlivňovat svět a to i „mystickými“ prostředky. Bozi mezi sebou intrikovali, někdy do těchto intrik zatahovali i lidi a dokonce mezi sebou bojovali, což vedlo ke změně pokolení vládnoucích bohů a vládu nad světem převzali olympští bohové.

— „Vládnoucí rasu“ minulé globální civilizace, která překonávala obyčejné smrtelníky délkou svého života, úrovní a kvalitou rozvoje kultury i charakteristickými ukazateli své fyziologie (dokázali se delší dobu obejít bez jídla, regenerovat své orgány – o tom informuje legenda o Prométheovi), — musela společnost prostých smrtelníků vnímat jako společenství „bohů“, kteří měli moc nad jejich životy.

[3] Takže ve starověkých kulturách současné civilizace bylo budování hrobek a jejich vybavování předměty denní potřeby, služebnictvem, zásobami potravin apod. vlastně odrazem „noosférické ozvěny“ – svého druhu egregoriálním „dozvukem“ reálné přípravy vládnoucí vrstvy minulé globální civilizace k tomu, aby při svém pobytu v bunkrech vybavených vším potřebným ve stavu „anabiózy“ přežila katastrofu a její následky, a nemusela svůj život v novém světě začínat „od nuly“. Jinou věcí je, že této „noosférické ozvěně“ byl současnou civilizací přiřknut jiný smysl – péče o životy mrtvých na „onom světě“.
________

Takže:
Věda o historii (samozřejmě je-li odvětvím určeným k poznávání Života a ne jedním z prostředků zombifikace obyvatelstva) nemá právo ignorovat fakta, archeologické památky a antropologické nálezy, které „nezapadají“ do historických mýtů, které předtím sama v minulosti stvořila, a kterými krmí všechny školáky a studenty, kteří o minulosti nic nevědí (kvůli svému věku). Je povinna nalézt jejich smysl, aby byla objektivní: to však musí napřed především uznat neprůkaznost svých kultovních historických mýtů, která je důsledkem jak její metrologické neprůkaznosti a metodologicko-poznávací negramotnosti, tak i podřízenosti historiků politické konjunktuře projevující se vyhraněnou účelností jak s ohledem na „vylepšování minulosti“, tak i v otázkách nastavení budoucnosti. Pro začátek je však nutné přestat zamlčovat „nepohodlná“ fakta a archeologické nálezy, a dělat se to musí navzdory tomu, že se to někomu nemusí líbit a zničí to tradici, která je zdrojem obživy „vědeckého společenství“ v jednotlivých státech i na celém světě.

Na druhé straně většina lidí přijímá informace takového druhu, jejichž příklady jsou uvedeny v této kapitole lhostejně stylem: „To jsou ale hovadiny: Antarktida na mapě z 16. století, tedy tři století předtím než ji objevil F. F.  Bellingshausen a M. P. Lazarev. A co je nám na začátku 21. století do takové mapy? My musíme žít teď a „opravdově“: musíme získat své diplomy, „nadělat nějaké prachy“, pořídit si nějakou tu „káru“, „bejvák“, a potom jako všichni normální lidi chodit na fotbal, bavit se na různých zábavách a večírcích, jezdit na „dovču“ a nepřemýšlet pořád o nějakých starověkých koninách…“

Jenže tito nevzdělaní lidé, ani velice dobře sečtělí přívrženci kultovních historických mýtů, se při takovémto svém přístupu k faktům, které nás zavazují k odhalení skutečné historie lidstva, nezamýšlejí nad tím, co se může za takovým kultovním historickým mýtem v různých jeho podobách ukrývat.

Hlavní problém, který vzniká kvůli nedůvěryhodnosti historických znalostí, spočívá v tom, že je kult lživé historické „znalosti“ objektivně schopen stát se nástrojem zotročení všech, kteří ho přijmou za bernou minci. Tuto skutečnost však opět žádným způsobem nezkoumá tradiční historická věda ani sociologie, které vznikly v kultuře Západní regionální civilizace 20. století a nahradily v postsovětském Rusku „marxisticko-leninskou“ ideologii.

Přitom:

Hlavní tezí stovky let tradičně kultivovaného historického mýtu ateistické vědy ve všech jeho podobách, na kterou však čtenář učebnic dějepisu a populární literatury dotýkající se historických témat, musí přijít úplně sám,je teze o objektivně bezcílném a smysl postrádajícím průběhu globálního historického procesu, který není lidmi řiditelný a stejně tak je pro ně předem nepředvídatelný.

Názory popírající tuto tezi jsou ponechávány, aby upadly do zapomnění. Kdo si třeba dnes pamatuje, že ještě v roce 1871 anglický etnograf E. B. Tylor ve své knize Primitivní kultura (jedna z reedic a navíc zkrácená: Moskva, Politizdat, 1989, str. 21) vyslovil názor, že «filozofie historie je v tom nejširším smyslu vysvětlením minulých a předpovědí budoucích jevů ve světovém životě člověka na základě obecných zákonů»? V jaké z všeobecně zavedených učebnic dějepisu, sociologie či politologie je zformulován tento úkol? A jako důsledek jeho zamlčování a v mnohém zombifikujícího charakteru vzdělávání nepodnikají historicky vzniklé společenské vědy žádné kroky k jeho vyřešení.

V souladu s tezí o jakoby neřiditelném průběhu celosvětové historie je většina lidí přesvědčena, že řízení uvnitř společnosti má:

  • chronologické hranice vymezeny maximálně dobou života jednoho pokolení; a se začátkem epochy, kdy jsou voleni vedoucí politici na základě formálně demokratických procedur, že má tyto chronologické hranice z větší části omezeny dobou jejich funkčních mandátů;
  • a prostorové hranice – nejsou-li tím omezením státní hranice, jsou tyto předěly vymezeny prostorem za státními hranicemi, kde může být rozmístěna vojenská síla daného státu v době míru a hlídkovat ve stavu plné bojeschopnosti.

Za těmito chronologickými a zeměpisnými hranicemi probíhá v souladu s touto tezí všechno jakoby samo o sobě, bez jakéhokoliv cílevědomého vlivu těch či oněch sil působících uvnitř společnosti. Možnost řízení průběhu globálního historického procesu je převládající historickou vědou odmítána bez jakéhokoliv zkoumání podstaty této věci. Jako vyjádření právě takovéhoto postoje vědy je v dříve[1] uvedeném úryvku u hesla „ZEDNÁŘSTVÍ“ ze Sovětského encyklopedického slovníku (1987) přímo uvedeno: «Snahou zednářů bylo vytvořit tajnou celosvětovou organizaci s utopickým cílem mírového sjednocení lidstva v náboženském bratrském svazu.»

V souladu s takto nastaveným oficiálním názorem vědy byli po celou dobu historie všichni ti, kteří ve společnosti razili názor o odpradávna řízeném průběhu globálního historického procesu zevnitř samotné společnosti buď zesměšňováni jako „blázni“, nebo pronásledováni. Ve vztahu ke zkoumání podstaty této problematiky platí zákazy: jak nevyřčené, které si ale ti, kteří jsou do něčeho „zasvěceni“ uvědomují, tak i hluboce psychologické, neuvědomělé.

A sociální normou chápání světa vnucovanou historickou vědou je stabilně zastávat názor, že:

  • Celosvětová historie má charakter, který je lidmi neřiditelný a směřování jejího průběhu je neznámé…
  • „Globalizace“ je historicky mladý jev, o kterém má smysl hovořit pouze ve vztahu k historickému období, které nezačíná dříve než v poslední čtvrtině 20. století.

Nakolik je však cíl „sjednotit lidstvo“ – utopickým – záleží na tom, jaké představy o řízení jako o univerzálním jevu má člověk, který se s tímto tvrzením střetne. Nemá-li žádnou představu o řízení, nebo jsou-li jeho představy o něm neadekvátní, tak se cíl „sjednotit lidstvo = řídit globální historický proces“ – v chápání světa takového subjektu jeví opravdu jako utopický, ale jsou-li jeho představy o řízení dostatečně rozvinuty, přestávají být cíl a prostředky jeho realizace utopií a stávají se politickou realitou – a to jak historické minulosti, tak i současnosti a budoucnosti.

Právě z toho důvodu, že chápání historie je podmíněno chápáním jevu řízení v jeho různých projevech, předcházely v současném studijním kurzu osvětlení problematiky psychologie a výklad DVTŘ rozboru problematiky sociologie a otázek řízení v životě společnosti, v její historické minulosti, současnosti a perspektivě.


[1] Viz kapitola 1.3.
____

Archeologické nálezy – převážně nezapadající do mainstreamu

Výtah z videa: To nejlepší z NewEarth, skutečná starobylá historie lidské rasy

Kámen ve tvaru šestiúhelníkuElfské hrady – vytesané ze skály často s prvky megalitů – Výskyt – malá Asie, Balkán, jižní Evropa – až na hranici Švýcarska a jeho jižní hranici s Francií
Ostatní badatelé potvrzují , že ruiny jsou postaveny na mnohem starších základech.
Baalbek v Libanonu není věnována pozornost taková jakou by si zasloužil. Rozdílné styly a degradace technologií.
Všechno co je onálepkované Římské už je nezajímavé. Jako například tyto sloupy – některé 1 kus kamene. Můžeme zde najít kovové potrubí vyčnívající ze zdí.
Dále zde můžeme vidět stopy od nástrojů, jaké používáme dnes.
To co je často opomíjeno, není to, že zde bylo něco technicky ohromného, co bylo vždy zničeno a pak přišli malí primitivní lidé a snažili se to opravit, ale že úpadek stavební techniky byl postupný.
Polygonální zdivo se stalo synonymem starých vyhynulých civilizací, i když ho očividně používali i relativně mladé civilizace – Khmerské chrámy například.
Jejich staří nemůže být více než stovky let, protože se dochovali původní dřevěné dveře. Kameny nejprve usadili na místo, a potom hromadně opracovávali. Pravděpodobně kameny odlévali.
Opravy budov po obrovské katastrofě (také úplně vymazaná z historie), vydávány za jejich stavby. (antický styl)
Zasypané stavby v Americe.
Všude po planetě: skalní města stejného stylu i stáří
Kaskáda fotografii z nalezišť.
Neznámá civilizace, kterou si nazvala Egillu.
Cesty ve skále, nebo zavlažovací kanály aspoň některé z nich?
Dost znaku po tekoucí vodě.
Pole pokryté stopama od vozů(pravděpodobně) 20x40km
Opět budova vybudovaná na o mnoho starších základech.
Mainstream nestydatě lže, že pevnosti jsou původní, přitom je vše přestavěno.

Dodatek panem: Přesně na těchto bodech končí naše vyučování ve školách – polopravdy a zamlčování faktů, asi s cílem vytvořit iluzi, že jsme civilizace, která jde neustále kupředu (opak je pravdou) – 2. priorita řízení zobecněných prostředků

Obrovsá pevnost na Haiti

Historie podrobně – úryvky z knihy

Historie je v celé její plnosti a detailnosti souhrnem životopisů všech lidí, kteří kdy žili na Zemi od okamžiku, kdy se v její biosféře objevil biologický druh Člověk rozumný.

Tj. historie jako souhrn životopisů všech lidí je množstvím faktů a jejich vzájemných vazeb, neboť vnímání života lidmi má diskrétní charakter. Je zřejmé, že existence takové vědy o historii není v současné civilizaci možná. Objektivní daností je, že historie, jejíž existence je možná jak v rámci celého lidstva, tak i jakékoliv lidské společnosti, je určitou podmnožinou historie v celé její plnosti a podrobnosti ve výše definovaném smyslu: tj. reálně možná historická věda je výběrem faktů a jejich vzájemných vazeb z celkové množiny všech faktů.

A z toho vyplývá otázka: Jak různé školy historické vědy formují výběr faktů a jejich vzájemných vazeb, které potom zbytku společnosti předkládají jako „hodnověrné vědomosti o minulosti“?

Není to však hlavní otázkou vědy o historii, vycházíme-li z toho, že účelem historie je být základem společensky prospěšné sociologie a politiky, které mají být orientovány na objektivní zlepšování budoucnosti. Hlavní otázkou historické vědy je: Co máme chápat s ohledem na reálnou minulost jako adekvátnost verzí historie, tj. výběrů faktů a jejich vzájemných vazeb, které nám předkládají různé školy historické vědy?

Skutečností, že srozumitelná a životu adekvátní odpověď na tuto otázku neexistuje, se literatura věnovaná problematice zkoumání historické minulosti zabývá zřídkakdy (a to dokonce ani v nepřímé formě). Je docela dobře možné, že jediné veřejné přiznání existence tohoto problému, že věda (jako odvětví činnosti) a společnosti nemají odpověď na hlavní otázku historické vědy, je možné připsat profesoru, doktoru filozofických věd A. P. Butenkovi. V časopisu Věda a život č. 4 z roku 1988 byl zveřejněn jeho článek s názvem Jak přistupovat k vědeckému rozboru historie sovětské společnosti, kde píše:
«Přestože se řídíme jednou metodologií, zkoumáme a jsou nám známa stejná fakta, přicházíme k různým závěrům. Proč?» A o kus dál najdeme odpověď na tuto otázku, kde podle jeho názoru:
«je to vysvětlitelné tím, že při zkoumání historie vedle metodologie a faktů existuje navíc koncepce sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby. Jenže právě tuto koncepci mají autoři, kteří se mezi sebou přou, rozdílnou, a proto jsou vždy úplně stejná fakta osvětlována v jiném smyslovém odstínu.»
Tento jeho výrok jsme již zmiňovali v kapitole 5.13, kde jsme rozebírali problematiky metodologie poznání a tvořivosti, ale teď nás zajímá i z jiných aspektů. To, co A. P. Butenko nazývá „koncepcí sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby“, je právě ten výběr faktů a jejich vzájemných vazeb, o kterém jsme hovořili výše. Co se týká metodologie poznání, tak tu A. P. Butenko navzdory tomu, že byl doktorem filozofie, neovládal, jinak by nepsal takové hlouposti. Kdyby byl nositelem efektivní individuální kultury poznávání, tak by musel čtenářům svého článku vysvětlit:

  • Odkud se berou a jak vznikají subjektivní koncepce historické minulosti?
  • S čím objektivně existujícím musí být porovnávány svým charakterem subjektivní koncepce, aby bylo možné se přesvědčit o důvěryhodnosti, nebo nedůvěryhodnosti jakékoliv koncepce předkládané k posouzení?

Odpověď na první otázku spočívá v tom, že koncepce historické minulosti a koncepce realizace zamýšlené politiky v budoucnosti jsou samy o sobě důsledkem 1) metodologie poznání a tvořivosti (první priorita zobecněných prostředků řízení / zbraní) realizované v praktických návycích a 2) mravnosti toho, kdo si osvojil a používá tu či onu metodologii poznání pro zkoumání minulosti a projektování budoucnosti. Jak již bylo zmíněno v kapitole 1.3, je v dějinách civilizace členění věd na „exaktní“ a „humanitní“ podmíněno tím, zda jsou v příslušném odvětví vědy řešeny problémy zajištění metrologické průkaznosti vědeckovýzkumné činnosti.

  • V takzvaných „exaktních“ vědách je metrologická průkaznost vyřešena de facto, přestože třeba nejsou v dané vědě používány přímo termíny jako „metrologie“, „metrologická průkaznost“, neboť problematiku nutnosti zajištění metrologické průkaznosti si její představitelé nemusí vůbec uvědomovat.
  • V takzvaných „humanitních“ vědách si problematiku nutnosti zajištění metrologické průkaznosti v podstatě neuvědomují a objektivními faktory není její „automatické“ řešení v režimu „de facto“ zajištěno (jako je tomu v matematice a vědách založených na praktickém měření); subjektivismus zakladatelů a činitelů těchto věd tedy není z různých příčin zdaleka vždy metrologicky průkazný.

Nepovede-li se metrologickou průkaznost vědeckých výzkumů zajistit vědomě ani neuvědoměle, degeneruje daná věda v grafomanii, a teorie-koncepce sestavené grafomany se mění v pseudovědecké nesmysly. Jejich oběťmi se mohou stát celé společnosti a regionální civilizace, jsou-li tyto pseudovědecké teorie-koncepce součástí vzdělávacího systému, takže je na nich založena praktická činnost ve všech oblastech života společnosti (jako příklady mohou posloužit marxismus, hitlerismus, teorie passionárnosti L. N. Gumiljova).
Chápete-li problematiku nutnosti zajištění metrologické průkaznosti jakýchkoliv vědeckých výzkumů, můžete zajistit i metrologickou průkaznost vědy historické a sociologické (a také všech ostatních takzvaných „humanitních“ disciplín), což je automaticky zařadí mezi exaktní vědy, přestože se přitom jejich z větší části popisně výkladový charakter nezmění.
Podstata zajištění metrologické průkaznosti historie a sociologie spočívá v tom, že je nutné sestavit soubor popisných kategorií, jejichž způsob vzájemné vloženosti musí odpovídat vzájemné vloženosti jevů v životě společnosti. Toto téma je podrobněji popsáno v kapitole 1.3.

Odpověď na druhou otázku: S čím objektivně existujícím musí být porovnávány svým charakterem subjektivní koncepce, aby bylo možné se přesvědčit o důvěryhodnosti nebo nedůvěryhodnosti jakékoliv koncepce předkládané k posouzení? – spočívá v tom, že odhalování faktů historické minulosti a jejich vzájemných vazeb není vůbec konečným cílem poznání historické minulosti a jejího dědictví promítnutého do současnosti, včetně aktuálních tendencí, jejichž nevyhnutelným důsledkem jsou zcela určité perspektivy.
Již v roce 1871 anglický etnograf E. B. Tylor (1832 — 1917)[1] ve své knize Primitivní kultura (jedna z reedic, navíc zkrácená: Moskva, Politizdat, 1989, str. 21) vyjádřil myšlenku, že «filozofie historie je v tom nejširším smyslu vysvětlením minulých a předpovědí budoucích jevů ve světovém životě lidstva na základě obecných zákonů». V jaké z obecně používaných učebnic dějepisu, sociologie, politologie je tento úkol zformulován? A v důsledku jeho mlčenlivého opomíjení a v mnohém zombifikujícího vzdělávání (viz kapitola 10.7) historicky vzniklé společenské vědy nepodnikají vůbec nic k jeho vyřešení.


[1] Ještě poznamenáme, že byl „samoukem“, tj. ani jedna vědecká škola nemůže tvrdit, že ho jako vědce formovala. Důsledkem této svobody, díky které uniknul péči „starších soudruhů“ z jeho vědeckého „cechu“, mohl E. B. Tylor vyjádřit některé názory, které se potom vládnoucí vědecká tradice vynasnažila nechat upadnout do zapomnění.

Převedeme-li formulaci úkolu filozofie historie E. B. Tylora do terminologie trojjedinosti matérie-informace-míry, nebo alespoň do terminologie současné informatiky (tj. při posuzování lidstva a společností, které ho tvoří, jako informačně algoritmických systémů), tak to znamená, že musí být zkoumána algoritmika vývoje / degradace kulturně svébytných společností a lidstva.
Algoritmika vývoje lidstva v jeho součinnosti s prostředím, které je ve vztahu k němu vnější, je stejně jako algoritmika jakékoliv společnosti jevem, který v přírodě objektivně existuje, přestože je subjektivizmus některých lidí schopen tento fakt popírat kvůli svým různorodým předsudkům, které se dají charakterizovat příslovím „pro stromy nevidí les“.
A algoritmikou jsou v procesu její realizace procesy řízení a samořízení (mimo procesů řízení / samořízení zůstávají nerealizované možnosti). Aby je tedy mohl uvidět a pochopit, musí se historik vyznat v oblasti řízení, tj. musí ovládat Dostatečně všeobecnou (ve smyslu její univerzální použitelnosti) teorii řízení. Právě z tohoto důvodu v tomto kurzu výklad Dostatečně všeobecné teorie řízení předcházel rozboru problematiky historické minulosti, současnosti a perspektiv.
Algoritmika vývoje společností a lidstva se projevuje v historických faktech a jejich vzájemných vazbách. V. O. Ključevskij na toto téma napsal:
«Předmětem historie je to z minulosti, co nepomíjí, jako je dědictví, lekce, neukončený proces, jako je věčný zákon. Učíme-li se od dědů, poznáváme své vnuky, tj. studujeme-li své předky, poznáváme sami sebe. Musíme si přiznat, že bez znalosti historie se z nás stávají jakési nahodilosti, které nevědí, jak a proč přišly na tento svět, jak a proč v něm žijí, jak a oč se mají snažit. Jsou z nás mechanické loutky, které se nerodí, ale jsou vyráběny, které neumírají podle zákonů přírody, života, ale lámou se kvůli něčímu dětskému vrtochu.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 375).
«Co znamenají všechny tyto jevy? Jaký je smysl v tomto chaosu? To je úkol histor[ického] bádání (v orig. истор[ического]). Nemůžeme po hmatu tápat tmou. М[usíme] (v orig. д[олжны]) znát sílu, která usměrňuje náš osobní i národní život. (…)» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 433).

Tato tvrzení se vztahují k historii v celé její plnosti a podrobnosti, ale zároveň stanovují i požadavky pro výběr faktů a jejich vzájemné vazby, na jejichž základech jsou postaveny verze historie předkládané různými školami historické vědy: jedna a ta samá algoritmika vývoje, která v životě objektivně existuje, musí být rozpoznatelná v koncepcích historické minulosti, jsou-li životu adekvátní, a její znalost musí být základem pro předvídání budoucnosti v celé její možné variabilitě.
Historická fakta jsou přitom pouze ilustrací projevů algoritmiky jako takové. Tj. algoritmika může být jedna a ta samá (jak v jedné a té samé společnosti, tak i ve vzájemně porovnávaných společnostech), ale fakta, jež ji ilustrují, mohou být v podání různých historiků různá; kromě toho se v závislosti na úkolech, které řeší historik, může také lišit míra podrobnosti popisu algoritmiky. Algoritmika reálného života však musí být v každém případě rozpoznatelná. K tomu je nutné, aby byl každý badatel individuálně orientován na to, aby historii nevnímal v aspektu odhalování a evidence množství různorodých faktů, ale v aspektu odhalování algoritmiky vývoje / degradace jako takové prostřednictvím faktů[1] známých mu z celého množství jemu dostupných zdrojů.


[1] Úplně stejným způsobem definoval úkol zkoumání historie V. O. Ključevskij, i když k tomu používal jinou terminologii:
«HISTORICKÝ PROCES. Ve vědeckém slovníku se slovo historie používá ve dvojím smyslu: 1) jako pohyb v čase, proces, a 2) jako poznávání procesu. Protože všechno, co probíhá v čase, má svou historii. Obsahem historie jako samostatné vědy a speciálním odvětvím vědeckého poznání se zabývá historický proces, tj. průběhem, podmínkami a úspěchy lidského soužití, nebo životem lidstva v jeho vývoji a výsledcích. Lidské soužití je stejným faktem světového bytí jako život přírody, která nás obklopuje, a vědecké poznání tohoto faktu je stejnou nevyhnutelnou potřebou lidského rozumu jako studium života této přírody. Lidské soužití se projevuje vznikáním různorodých lidských společenstev, která mohou být nazvána historickými tělesy, a která vznikají, rostou a rozmnožují se, přecházejí jedno ve druhé a nakonec se rozpadají, jinak řečeno, rodí se, žijí a umírají podobně jako organická těla v přírodě. Vznik, růst a střídání těchto společenstev se všemi podmínkami a důsledky jejich života je také tím, co nazýváme historickým procesem.» (V. O. Ključevskij – Kurz Ruské historie, lekce první, citováno podle vydání na CD disku MCF, IDDK Moskva).

Navíc, jestliže je objektivní existence určité algoritmiky z historické minulosti ilustrována nějakým faktem, jehož důvěryhodnost vyvrátí následná bádání, tak to ještě neznamená, že by v každém případě a bez výjimky tato algoritmika ilustrovaná daným faktem reálně v minulosti nemohla existovat, neboť se mohla projevovat i v jiných faktech, jejichž důvěryhodnost je tak či onak potvrzena, a které mohou být jako ilustrace její existence v historické minulosti doloženy.
Nositeli algoritmiky vývoje/degradace realizované v historii každé společnosti jsou lidé, a proto řešení výše uvedených úkolů poznávání historické minulosti vyžaduje rekonstrukci algoritmiky psychiky lidí a kolektivní psychiky společností a sociálních skupin v jejich sestavě. A to možné je, neboť psychická činnost lidí se projevuje v tom, co lidé tvoří a může být odhalena díky „přečtení“[1] jejich výtvorů. S touto okolností se pojí dva Ključevského aforismy:


[1] Jako příklad může posloužit křižník Aurora jako kovové ztělesnění předzvěsti krachu Ruského impéria z důvodu neadekvátnosti jeho řízení, který již v době, kdy byl postaven, konstrukčně neodpovídal charakteru války na moři. Jeho plavební rychlost nebyla dostatečná ani pro tehdejší dobu, nemluvě už o tom, že při zkouškách nedokázal vyvinout ani tuto svou projektovou rychlost a při jeho první plavbě v bouřlivém počasí se ihned projevila netěsnost nýtových spojů v nadhladinové části trupu. Jeho děla, kotle a elektrické vybavení byly buď importní, nebo byly vyrobeny v Rusku na základě zahraničních licencí. I část pancíře byla z importovaných dodávek. Výzbroj křižníku byla přehnaně velká pro potopení obchodních parníků nebo plachetnic (což bylo hlavním úkolem křižníků té doby), a pancéřová ochrana (především děl, jejich obsluhy a přístrojů pro navádění palby) nebyla natolik dostatečná, aby vydržela boj s protivníkem se srovnatelnou dělostřeleckou výzbrojí (jak se ukázalo v praxi v případě křižníků Varjag a Rjurik, přicházelo dělostřelectvo o svou bojeschopnost během jedné hodiny z důvodu poškození děl střepinami a zranění dělostřelecké obsluhy). Idiotská konstrukce pancéřových štítů, která byla typická pro všechny lodě ruského námořnictva té doby, způsobila, že díky své přítomnosti za těmito štíty byli střepinami nepřátelských střel:

  • zabiti velitel samotné Aurory (v bitvě u Cušimy), velitel Port Arthurské eskadry společně se svým štábem (což bylo důvodem, že se 28. 07. 1904 nepovedl pokus eskadry probít se z Port Arthuru do Vladivostoku);
  • zraněni velitel křižníku Varjag (bitva u Čemulpa /dnešní Inčchon, jihokorejský přístav/), velitel 2. tichooceánské eskadry (v bitvě u Cušimy) a velitel pancéřové lodi Orjol (který na svá zranění zemřel několik dnů po bitvě u Cušimy).

V žádném z uvedených případů nedošlo k proražení pancéřových štítů, náboje vybuchovaly z vnější strany, a přesto jejich střepiny zasahovaly lidi za pancířem štítů.
Aurora tedy byla zosobněním idiotismu vládnoucí „elity“ Ruského impéria charakterizujícím její mravnost a celkovou algoritmiku psychiky.

S touto okolností se pojí dva Ključevského aforismy:
«Zákonitost historických jevů je nepřímo úměrná jejich duchovnosti.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 363). V důsledku toho se při neměnné duchovnosti, tj. s neměnnou algoritmikou, historie opakuje jako jedna a ta samá divadelní hra v nastudování různých režisérů-modernistů v různých divadlech a s různým hereckým obsazením: i když se dekorace a kostýmy liší, je její děj s určitými obměnami stále stejný.

«V porovnání s tím, do jaké míry jsme schopni pochopit současnost studiem historie, se daleko více dozvídáme o historii pozorováním současnosti. A mělo by tomu být naopak.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 384). Na oprávněnost tohoto tvrzení poukazuje aforismus, který byl uveden na začátku kapitoly 8.1: «minulost nás při svém odchodu nedokázala zbavit svých následků». Mezi tyto následky patří i psychologické typy, jejichž algoritmika poháněla lidi v minulosti, a které dále existují a neustále se v současnosti obnovují. Na základě této skutečnosti můžeme podle psychologických typů vypozorovaných v současnosti podle algoritmiky, kterou v nich odhalíme, dohledat jejich analogy a projevy v minulosti. A vzhledem k tomu, že se algoritmika psychické činnosti v historii projevuje, můžeme po správném vyhodnocení psychologických typů jednotlivců a statistiky jejich rozložení v sociálních skupinách, adekvátně pochopit dávno minulou epochu i vnitřní algoritmiku průběhu událostí v ní.

Nu, a pokud se společnost dále nerozvíjí, dodává zákonitost historických jevů při neměnné duchovnosti pravdivosti ještě jednomu Ključevského aforismu: «Historie není učitelkou, ale vychovatelkou – magistra vitae (učitelkou života): ničemu nás neučí, pouze nás za neznalost učiva trestá.» [1] (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 393). Tj. chyby minulých epoch se budou v automatickém režimu tupě opakovat na základě kolektivního nevědomí, dokud lidé nepřehodnotí minulost, adekvátním způsobem neodhalí algoritmiku (hnací síly) historie a nezmění ji svojí uvědomělou a účelně nasměrovanou vůlí v současnosti, kdy kromě všeho ostatního musí změnit především své mravně-etické normy. Když tímto způsobem odstraní zlo všeho druhu ze současnosti, tak ho nepustí do budoucnosti, kterou tak na základě poznání minulosti zlepší.


[1] Abyste tento aforismus dobře pochopili, musíte vědět, že se pedagogický sbor v gymnáziích Ruského impéria dělil do dvou kategorií: na učitele, kteří vyučovali předměty školní osnovy a na vychovatele, kteří dohlíželi na chování gymnazistů jak mezi zdmi samotného gymnázia tak i mimo ně, a také je za porušování norem chování a špatný prospěch trestali. Viz Lev Kassiľ – Konduit a Švambranija. [pozn. překl. Konduit – kniha, kam se zapisují přestupky žáků, Švambranija – vymyšlená země]

Zdroj: Základy sociologie 2

Dokumenty

Souhrn cyklů, Speleothem