Autorské právo, umělecké vlastnictví

Jak vyplývá z výše (v kapitole 8.4) uvedených úryvků ze Starého zákona, je hlavní viditelnou zbraní biblické agrese po celá staletí lichvářství – „hra s nenulovým součtem“ na čtvrté prioritě zobecněných prostředků řízení / zbraní. Ale ve 20. století se pohlaváři biblického projektu, kteří vyčerpali možnosti agrese za pomoci prostředků do čtvrté priority, rozhodli, že se ve své veřejné politice pozvednou ke třetí prioritě.

V životě společnosti existují dvě vzájemně se podmiňující otázky, na něž odpovědi buď možnosti individuálního, a v důsledku i společenského rozvoje, otevírají nebo uzavírají:

  • zajištění přístupu k výdobytkům kultury (produktům umění, vědy, projekčně-konstrukční mysli apod.) všem a každému, což je nezbytné pro individuální rozvoj lidí v procesu, při kterém si osvojují výdobytky z kultury minulé a dále je návazně rozvíjejí, a také pro jejich další tvořivou činnost;
  • zajištění života ze strany společnosti těm lidem, kteří své síly věnují uměleckému, vědeckému, technickému a dalším druhům badatelsko-tvůrčí činnosti.

V důsledku toho, že badatelsko-tvůrčí druhy činnosti zdaleka ne vždy mohou být spojeny s výnosnou účastí na společenské dělbě práce, a někdy vůbec nemohou mít obchodní charakter, jsou celé dějiny současné globální civilizace plné životopisů těch, které jejich současníci považovali za podivíny a darmojedy, a které, pokud je přímo neuštvali, nechali zemřít v bídě; a jejich potomci potom stejné lidi zaslouženě považovali za vynikající tvůrce, kteří na desetiletí a někdy i staletí předstihli ve svém chápání světa tu úroveň, která ve společnosti převládala v době jejich života.

Skutečnost, že společně s tvůrci zneuznanými davo-„elitářskou“ společností, se ve společnosti vždy také vyskytují zaslouženě zavrhovaní grafomani, kteří v podstatě nemají co říci svým současníkům ani potomkům a za skutečné tvůrce se pouze pokoušejí vydávat, není ospravedlněním pro to, aby se společnost a státní moc svými činy v životě vyhýbaly odpovědi na tyto dvě vzájemně související otázky.

Ještě jednou zdůrazňujeme: jedná se o dvě různé, i když vzájemně související otázky, a je nepřípustné je směšovat, a ještě více je nepřípustné, pod záminkou odpovědi na otázku zajištění života lidí, kteří se zabývají badatelsko-tvůrčí činností, uzurpovat si a znepřístupňovat ostatním lidem produkty jejich úspěšné práce v oblasti umění, vědy a projekčně-konstrukční činnosti.

Jenže právě k tomuto dochází pod konceptuální nadvládou pohlavárů biblického projektu ve společnosti, kde převládá Já-centrické chápání světa.

Ve světě je vytvářen globální systém řízení přerozdělování informací – tj. ještě jeden systém mafiánské nadvlády nad společností – na základě zlovolného sestavování právní úpravy o „autorských právech a právech s nimi souvisejících“.

Monopolně vysoká solventnost jedněch a chudoba druhých zajišťovaná organizovanou korporativní lichvou a burzovními spekulacemi umožňuje:

  • napřed uzákonit institut „autorských práv a práv s nimi souvisejících“ pod záminkou ochrany zájmů autorů a jejich finančního zajištění z příjmů pramenících z využívání jejich tvorby;
  • následně tato právní úprava a praxe jejího uplatňování umožňuje vykupovat autorská práva na umělecká díla, vynálezy, vědecko-technické i jiné informace;
  • a ve třetí etapě je vytvářen systém, který umožňuje řídit přístup k takto korporativně-mafiánsky přisvojeným výdobytkům kultury a tím pádem – řídit směřování rozvoje kultury na základě šíření jedněch informací a pronásledování šiřitelů jiných informací pod záminkou porušování „autorských“ práv a práv s nimi souvisejících.

A to vůbec není náš výmysl a nejde ani o pomlouvání skutečnosti. S účinkem tohoto systému se střetnul již H. Ford, když u soudu musel dokazovat své právo vyrábět automobily navzdory patentu vydaného na jméno jakéhosi George Seldena. Henry Ford o tom píše následující:

«Naše cesta byla celkem trnitá. Postup naší práce byl zpomalen grandiózním soudním procesem, který byl zahájen proti naší Společnosti[1] s cílem donutit ji připojit se k syndikátu automobilových továrníků, kteří se mylně domnívali, že je automobilový trh omezený, a je proto nutné tuto výrobu monopolizovat. Jednalo se o známý soudní spor ve věci Seldenova patentu. Náklady na soudní výdaje pro nás dosahovaly někdy velmi citelných částek. A sám Selden, který nedávno zemřel, měl s tímto soudním sporem málo společného, neboť byl veden trustem, který měl díky tomuto patentu v plánu získat monopol. Podstata té situace byla následující:

Georg Selden si ještě v roce 1879 podal žádost o vydání patentu na vynález charakterizovaný následujícími slovy: „výroba jednoduché, pevné a levné silniční lokomotivy s malou hmotností, lehce řiditelné a dostatečně výkonné, aby dokázala zdolávat střední stoupání“.

Tato žádost byla podle zákona zaregistrována na patentovém úřadě a bylo jí přiděleno vstupní číslo, než byl v roce 1895 na jejím základě vydán patent.

V roce 1879, když byla podávána původní žádost, nikdo ještě neměl představu o automobilu, v okamžiku vydání patentu byly samohybné kočáry již dávno realitou.

Mnozí technici, včetně mě, kteří se po mnoho let zabývali projektováním automobilů, tedy jednoho krásného dne s překvapením zjistili, že konstrukce samohybného kočáru je chráněna patentem již mnoho let, přestože žadatel patentu pouze popsal nápad a neučinil nic ve směru jeho praktické realizace» (H. Ford – Můj život, mé úspěchy, hl. 3, Přistupujeme k reálné práci).

Henry Ford soudní proces vyhrál, a proto se mohla automobilová firma Ford Motor Company zapsat do historie. Od těch dob se však „ochrana“ „autorských práv a práv s nimi souvisejících“ samozřejmě posunula ještě dál. Podíváme se na rozhovor, který poskytnul webu Pravda.ru dne 27. 06. 2002 obsahový redaktor časopisu Mir Internet a jeden ze zakladatelů veřejné iniciativy iFREE[2] Alexandr Sergejev:

«Alexandr Sergejev: V našem Manifestu iFREE se uvádí: Pod záminkou ochrany autorských práv je šíření informací ve všech podobách uměle omezováno téměř nepřekonatelnými finančními nebo právními bariérami. Výsledkem je, že sama tvůrčí činnost prováděná mimo korporativní rámce, které by jí poskytovaly právní a finanční podporu, je odsouzena být buď nezákonnou, nebo okrajovou.

(…)

Teď o hrozbě pro kulturu. Autorské právo upevňuje principiální rozdělení všech lidí na autory a spotřebitele kultury. Ale takové rozdělení je v rozporu se současnými tendencemi v rozvoji umění a vědy[3]. Samozřejmě že tradiční formy čistě autorské tvorby jsou zachovávány, ale na jejich pozadí stále více vzrůstá význam zcela jiné, neautorské kultury. Jedná se o fankluby, happeningy, společné muzicírování, veřejné diskuse, telekonference, síťové projekty s neurčitou a proměnlivou sestavou účastníků[4].

Neautorská kultura existovala vždy, například v podobě folklóru. Její hlavní odlišností od autorské kultury je neexistence pevně daného dělení na spotřebitele a autory. Existují v ní spíše účastníci a lídři. Se vznikem knihtisku, zvukového záznamu, rádia a televize byla neautorská kultura odsunuta do pozadí, neboť pouze profesionální autoři a redaktoři mohli řádným způsobem organizovat drahý tiskový prostor a neméně drahý vysílací čas.

Internet odkrývá pro rozvoj neautorské kultury zcela nové možnosti. Ale za více než 500 let, které uplynuly od dob Gutenberga a obzvláště ve 20. století, jsme téměř na její existenci zapomněli. Současná právní úprava v oblasti autorského práva ohromně autorskou kulturu před tou neautorskou upřednostňuje. Jedná se o efektivní metodu přisvojování si kulturních hodnot[5] a omezování přístupu k nim široké veřejnosti.

Ale budoucnost spočívá právě v neautorské kultuře. A nemyslete si, že neautorská kultura bude zcela určitě nějakým okrajovým jevem. Profesionální autorství vzniklo pouze jako odpověď na činnost knižních vydavatelů. Dominantní forma vzájemné součinnosti s kulturou se mění. Po epoše vysílání se opět navracíme ke vzájemné komunikaci, a to se musí zákonitě projevit i v právních normách upravujících činnost v oblasti kultury a v první řadě v autorském právu – hlavní překážce stojící na cestě neautorské kultury.

Otázka: Na postsovětském prostoru ještě autorské právo nemělo takovou možnost plně se uplatnit. Ale v Rusku to vypadá, že už je to hotová věc, zdá se, že analogem Digital Millennium Copyright Act 1998 (DMCA) jsou pozměňovací návrhy k zákonu Ruské federace O autorském právu a právech s ním souvisejících. Návrh zákona o změnách obsahuje i odpovědnost za obcházení technických prostředků ochrany autorských práv a práv s nimi souvisejících a zákaz výroby a šíření zařízení využívaných k obcházení nebo ulehčujících obcházení prostředků ochrany… A ještě mnoho dalšího. A budou-li tyto pozměňovací návrhy přijaty[6]?

A Sergejev: Jestliže tyto pozměňovací návrhy budou přijaty, bude naše právní úprava ještě horší než v Americe, která se v oblasti svobody šíření informací již blíží k úrovni charakteristické pro totalitární státy (část citace jsme zvýraznili). Mimochodem v USA je již projednáván další návrh zákona na zákaz výroby a prodeje aparatury a programového vybavení, které nebudou vybaveny zabudovanými prostředky autorskoprávní kontroly informací[7].

Rozmanitost druhů informační činnosti a informačních vztahů je nekonečná. Kterákoliv z těchto činností může být pro někoho nevýhodná, a má-li příslušná lobby dostatek sil, tak tuto činnost zakáže a lobby svobody je často slabší. Svoboda se vytrácí pomalu, v téměř neviditelných dávkách. Každý z takovýchto kroků se sám o sobě nezdá být podstatným, ale vždyť kapka za kapkou i kámen vyhloubí.

Nedávno se objevila zpráva, že některé společnosti se prostřednictvím soudu pokoušejí zakázat rozmísťování odkazů, které nevedou na první strany jejich webů, neboť si tak prý může návštěvník daného zdroje vytvořit jiný dojem, než jaký jeho tvůrce plánoval. Dokonce ani v sovětských dobách[8] nikoho ani nenapadlo, aby zakázal odkazovat se na určité stránky knih. Jenže někomu tato praxe najednou prostě nevyhovuje. 

V podstatě je to tak, že čím více je zákazů, tím více se z toho dá vytřískat peněz. Schéma je to velice jednoduché a známé ještě z dob inkvizice – zavedeme nový veřejný zákaz – morální, právní, politický – a potom začneme prodávat odpustky…»

A přestože tento problém společnost odhalila, rozebírá A. Sergejev pouze prodej „odpustků“ za účelem bezpracného výdělku. Ale to hlavní zůstalo mimo pozornost a nebylo jasně vyjádřeno, to znamená, že to v zájmu pohlavárů biblického projektu zotročení všech bylo mlčky opominuto:

Formuje se a sílu nabírá jeden z druhů mafiánské nadvlády nad společností, která není uplatňována surovým diktátem ale zprostředkovaně – na základě řízeného šíření informací výhodných pro pohlaváry biblického projektu a pronásledování těch, kteří šíří nepohodlné informace pod záminkou, že porušili autorská práva. Průběžným výsledkem je pak skutečnost, že se pod uzákoněnou nadvládou mezinárodní mafie lichvářů, obchodníků skupujících © copyrighty, do značné míry ocitá směřování rozvoje kultury jako celku a vědy i techniky jmenovitě.

Zaměňujíce tak otázku dostupnosti všech kulturních výdobytků všem lidem otázkou údajné ochrany zájmů tvůrců nových věcí před parazitismem na jejich tvorbě se biblické „světové zákulisí“ pokouší realizovat své otrokářské ambice novými prostředky.

Ruské představy o autorských právech naopak spočívají v tom, že autorské právo je právem člověka, který byl Bohem něčím obdařen, zase na oplátku obdařit ostatní lidi plody své tvorby v rámci toho, jak sám upřímně chápe Boží Záměr. Tyto představy nejsou slučitelné s ničemností západní koncepce „autorských práv a práv s nimi souvisejících“ a s právní úpravou, která je jejich odrazem.

Ani v té nejhorší noční můře-přeludu by nás snad nemohlo napadnout, že by se Ježíš jako kverulant někde u soudu domáhal svého © copyrightu na Evangelium. Již samotný vznik institutu © copyright na Západě však je vyjádřením skutečnosti, že Západ žije pod nadvládou Nového zákona, mafiánsky zprivatizovaného a překrouceného tak, jako byl předtím mafiánsky zprivatizován a překroucen Starý zákon seslaný nám Shora prostřednictvím Mojžíše.


[1] Má na mysli Ford Motor Company.

[2] Zkratka: Information Free – informace, osvobodit.

[3] Je v rozporu se samotnou lidskou podstatou, a proto se jedná o jednu z tváří satanismu.

[4] Ale síťové projekty na internetu, to je pouze začátek: na základě stejných principů mohou být postaveny vědecké, projekčně-konstrukční, politické a jiné projekty. Odráží se v nich činnost na základě virtuálních struktur (viz kapitola 6.8, a také koncepční materiály studijního kurzu Dostatečně všeobecné teorie řízení fakulty aplikované matematiky – procesů řízení Petrohradské státní univerzity).

[5] Těmi, kteří jsou sami o sobě z tvůrčího hlediska neplodní a na vytváření žádných produktů z umělecké, vědecké, projekčně-konstrukční ani jiné tvůrčí činnosti se nepodílejí.

[6] Činnost Státní dumy RF zaměřená na podřízení Ruska západní koncepci „autorských“ práv a práv s nimi souvisejících je ještě jedním protilidovým aktem v její činnosti a vyjádřením amorální myšlenkové prázdnoty jedněch dumských činitelů a idiotismu těch druhých.

[7] Je to jen další z kroků v budování systému skupování informací na základě lichvářství a korporativně-mafiánské kontroly jejich šíření.

[8] Ve skutečnosti byla v sovětských dobách právní úprava z oblasti autorských práv a práv s nimi souvisejících zaměřena na to, aby výdobytky kultury byly co nejsnadněji přístupné lidem, aby se s nimi mohli seznamovat. Že přitom byrokracie (obzvláště v poststalinských dobách) potlačovala tvůrčí činnost a tvůrce, již nemá vztah k právní úpravě jako takové, ale k praxi jejího uplatňování, k podstatě a činnosti byrokracie (které je věnována kapitola 10.8).

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 136-142)