«Historie není učitelkou, ale vychovatelkou – magistra vitae (učitelkou života): ničemu nás neučí, pouze nás za neznalost učiva trestá.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 393). Tj. chyby minulých epoch se budou v automatickém režimu tupě opakovat na základě kolektivního nevědomí, dokud lidé nepřehodnotí minulost, adekvátním způsobem neodhalí algoritmiku (hnací síly) historie a nezmění ji svojí uvědomělou a účelně nasměrovanou vůlí v současnosti, kdy kromě všeho ostatního musí změnit především své mravně-etické normy. Když tímto způsobem odstraní zlo všeho druhu ze současnosti, tak ho nepustí do budoucnosti, kterou tak na základě poznání minulosti zlepší.
V. O. Ključevskij o cíli, kvůli kterému je třeba zkoumat historii, řekl následující: «Minulost není nutné znát kvůli tomu, že se stala minulostí, ale proto, že nás při svém odchodu nedokázala zbavit svých následků» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, str. 365)
I když mnozí nevidí v Ključevského aforismech nic víc než humor, někdy „černý“, jsou v maximálně zkrácené podobě vyjádřením těch nejvyšších výsledků dosažených ve filozofii historie na začátku 20. století v Rusku, což znamená, že prakticky každý z jeho aforismů může být rozvinut ve velice obsažnou monografii.
«Politika musí být aplikovanou historií, nic víc a nic míň.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 366)
Ale společně s tendencí, jejíž předpoklady vyjádřil V. O. Ključevskij, existuje v životě společnosti i jiná tendence, kterou charakterizoval A. I. Gercen: «Dále nám navíc znemožňují znát historii. Ruská vláda jako prozřetelnost naruby nehledí vylepšit budoucnost, ale minulost» (předmluva k jeho Sborníku dějin).
A. P. Butenko :
«Přestože se řídíme jednou metodologií, zkoumáme a jsou nám známa stejná fakta, přicházíme k různým závěrům. Proč?» A o kus dál najdeme odpověď na tuto otázku, kde podle jeho názoru:
«je to vysvětlitelné tím, že při zkoumání historie vedle metodologie a faktů existuje navíc koncepce sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby. Jenže právě tuto koncepci mají autoři, kteří se mezi sebou přou, rozdílnou, a proto jsou vždy úplně stejná fakta osvětlována v jiném smyslovém odstínu.»
E. B. Tylor (1832 — 1917 ):
«filozofie historie je v tom nejširším smyslu vysvětlením minulých a předpovědí budoucích jevů ve světovém životě lidstva na základě obecných zákonů»
«Předmětem historie je to z minulosti, co nepomíjí, jako je dědictví, lekce, neukončený proces, jako je věčný zákon. Učíme-li se od dědů, poznáváme své vnuky, tj. studujeme-li své předky, poznáváme sami sebe. Musíme si přiznat, že bez znalosti historie se z nás stávají jakési nahodilosti, které nevědí, jak a proč přišly na tento svět, jak a proč v něm žijí, jak a oč se mají snažit. Jsou z nás mechanické loutky, které se nerodí, ale jsou vyráběny, které neumírají podle zákonů přírody, života, ale lámou se kvůli něčímu dětskému vrtochu.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 375).
«Co znamenají všechny tyto jevy? Jaký je smysl v tomto chaosu? To je úkol histor[ického] bádání (v orig. истор[ического]). Nemůžeme po hmatu tápat tmou. М[usíme] (v orig. д[олжны]) znát sílu, která usměrňuje náš osobní i národní život. (…)» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 433).
«Zákonitost historických jevů je nepřímo úměrná jejich duchovnosti.» (V. O. Ključevskij, citované vydání, 9. díl, str. 363).
Badatelé z podstaty 