Obecné

Kultura

Generál Petrov ve zkratce.
Generál Petrov – předávání kultury

Dle DVTR se kulturou rozumí veškeré informačně-algoritmické vybavení chování lidí, které není v návaznosti pokolení předáváno na základě genetického mechanismu biologického druhu Člověk rozumný.

Přitom je však kultura, která je dostatečně stabilní v návaznosti pokolení, jedním z faktorů, kterému se při střídání pokolení každá kulturně svébytná populace biologického druhu Člověk rozumný geneticky přizpůsobuje.

Každá společnost se určitým způsobem v součinnosti s okolní přírodou a sociálním prostředím samořídí. Po dosažení určité úrovně rozvoje kultury se ve společnosti určitými formami projeví koncepce jejího samořízení, načež se poté koncepce organizace života společnosti stává faktorem určujícím další rozvoj kultury ve všech jejích aspektech. A potom již účinkuje princip „kultura je následkem i vyjádřením vládnoucí koncepce řízení“, jehož platnost se vztahuje i na vědu společnosti jako celek, a na historickou a sociální vědu – jmenovitě.

Zdroj: Základy sociologie 2

Bůh

Petrov – lekce o globálním historickém procesu

Mravnost vs Morálka

Jan Buzek Morálku diktuje společnost. Máme (měli jsme) například Morálku budovatele socialismu. Morální kodexy atd. Mravnost je diktována božími (přírodními) zákony, vnímaná svědomím. Proto například likvidovat vězně v koncentráku bylo sice vrcholně nemravné (neetické), ale morálně to bylo naprosto v cajku, protože to odpovídalo společenským pravidlům, byla za to vydávána mzda a udělovány metály. Podobně je tomu s úroky. Morálně v pořádku, mravně už hůř. Atd atd. Morální války začínají (třeba šířením lepšího genu, práva na sebeurčení, demokracie), mravní je končí. Morální je žít na hromádce, přitom je to nemravné. Paradoxy, co? Morální je vymáhat od zaměstnanců pracovní morálku, pracovní dobu a nechlastat. Mravní je pracovat v soudružském kolektivu, táhnout za jeden provaz, spravedlivě se dělit o zisky i o odpovědnost. Morálka a mravnost toho nemají zase tak moc společného. Jak si je někdo může plést??

Jan Buzek Mravnost jako taková, nemůže být vnitřním stavem člověka, anžto mravnost je soubor pravidel a metoda spolupráce jednotlivce na božím záměru.Je to etalon, který na podvědomé úrovni vnímáme svědomím a na té vědomé se jej (ji – tu mravnost) snažíme formulovat a držet se ho (jí).Morálka má s mravností spoustu společného. I ona sleduje nějaký záměr. Společenský, firemní, kulturní, klubový. Všechny tyto záměry jsou hierarchicky nižší, tudíž KRÁTKODOBÉ, tudíž vadné. K ověření správnosti morálky již nepotřebuji svědomí. Vystačí MORÁLNÍ podpora společnosti, ke které se hlásím. (My jsme ti dobří a oni jsou blbci)V každé soutěži morálky s mravností, nehledě na počty obětí, v DOUHODOBÉM horizontu vítězí mravnost! Pokud si na chvilku pomyslíme, že má tato teorie chybičky (například v případě genocidy indiánů), hledejme více informací a zvažujme, kolik z nich bylo Winetouů a kolik nepřizpůsobivých, nepřemýšlivých, nespolupracujících, notorů a obchodníčků.Mravností se z inteligence a kolektivního rozumu vyvázat nedá.Čili mravnost není stav jednotlivce ale fenomén.

Ondrej Hulin Jan Buzek Ak si narážal na to, že som napísal „aktuálny vnútorný stav“, potom len dodám, že existuje „úroveň mravnosti“. Podľa toho, na akej úrovni (v akom stave) mravnosti sa nachádzaš, taká je aj úroveň (stav) tvojho poznania. Preto môžeme hovoriť tak o fenoméne, ako aj o stave/úrovni. Záleží na to, z ktorého uhla sa na to pozeráš, či hodnotíš mravnosť jednotlivca, alebo mravnosť spoločnosti. V každom prípade morálka je umelo vytvorený pojem.

Svědomí a Stud

Pavol Kovačik – 3 min o svědomí

Ideologéma

«ideologéma je politický termín, část nějaké ideologie, prvek ideologického systému. Ideologéma na rozdíl od termínu nemá pevně definovaný (vymezený) význam. Její významy se mění v souladu s politickou pragmatikou.

Ideologéma má vždy svůj cejch, tedy emocionální zabarvení. Cílevědomé používání ideologém je efektivním prostředkem řízení davového vědomí. Ideologéma je lehce zapamatovatelná a u objektu manipulace vytváří iluzi pochopení. Za rozlišovací příznak ideologémy je považována několikanásobná změna významu, nebo počáteční nejasnost jejího významu.

Příklady ideologém: masové represe, fašismus, kulak, kult osobnosti, totalitarismus – negativně ocejchované ideologémy; kolektivní vedení, suverénní demokracie, energetická velmoc, demokracie, tolerantnost – pozitivně ocejchované ideologémy.» viz http://dic.academic.ru/dic.nsf/ruwiki/1377839

Karma

Mgr. Jan Kozák – Gnostik – youtube rozhovor 41:30

Karma (v sanskrtu – čin, skutek, následek činu) jeden z ústředních pojmů indické filozofie, který doplňuje učení o převtělení. Objevuje se již ve védách, a potom je již součástí téměř všech indických nábožensko-filozofických systémů. Je podstatnou částí hinduismu, budhismu i džinismu. V širokém smyslu je karma celkovým souhrnem všech skutků každé živé bytosti a jejich následků, který určuje charakter jejího nového zrození, tj. další existence. V obou případech je karma jakási neviditelná síla, a pouze obecný princip jejího fungování se považuje za jasný, její vnitřní mechanismus zůstává zcela utajený. Karma určuje nejen příznivé nebo nepříznivé podmínky existence (zdraví – nemoc, bohatství – bídu, štěstí – neštěstí, a také pohlaví a dobu trvání života, sociální postavení jedince apod.), ale v konečném důsledku – pokrok nebo propad ve vztahu k hlavnímu lidskému cíli – k osvobození se z pout „ignorantské“ existence podřízené zákonům příčin a následků. Na rozdíl od pojmu osud nebo úděl, je v pojmu karma podstatné jeho etické zabarvení, neboť podmíněnost přítomné a budoucí existence má charakter odplaty nebo odměny za vykonané skutky (nejedná se tedy o vliv neodvratných božských nebo kosmických sil).
Literatura: Rádhakrišnan S., Indická filozofie, překlad z angl., 1. díl, M., 1956; Rutter О., The scales of Karma, L., 1940; Humphreys C., Karma and rebirth, L., 1943» (Velká sovětská encyklopedie, 3. vydání, 11. díl, str. 442).
Ignorant: 1. Zaostalý, nevzdělaný člověk – obecně používané významy. 2. Člověk, který není připuštěn k rituálu zasvěcení do nějaké „esoterické nauky“, nebo ten, kdo nedokázal daný rituál absolvovat – specifický význam, používaných v různých tajných společenstvech.

Algoritmika vs mechanismus

Samozřejmě, že mezi „algoritmikou“ a „mechanismem“ existují určité vzájemné vazby; vzhledem k tomu, že je Všehomír vyjádřen trojjediností matérie-informace-míry, ukrývá se nějaká algoritmika v každém mechanismu. Avšak mechanismus a algoritmika jsou ve své podstatě dva odlišné jevy. Pokud neznáte termín „algoritmika“, můžete termín „mechanismus“ ve významu „algoritmika“ metaforicky používat, ale vědecká a osvětová činnost nás přece jen zavazuje k tomu, abychom jevům přisuzovali názvy, které jim přísluší:

  • algoritmika může existovat pouze popisně, a přitom nemusí být v žádném mechanismu nebo jiném objektu realizována,
  • a mechanismus je tak či onak ztělesněním algoritmiky svého fungování ve vzájemné součinnosti s okolním prostředím.

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 105-106)

Umění vs show-byznys

Principiální rozdíl mezi uměním a show-byznysem:

  • umění je jeden ze způsobů poznání života a osvícení lidí, a proto, i když se třeba v něčem mýlí, plní misi: rozsévat rozumné, dobré, věčné;
  • show-byznys sleduje jiné cíle: „nadělat prachy“, stát se populárním a na tomto základu si zvýšit svoje sociální postavení a opět – „nadělat prachy“. Ne že by „rozumné, dobré, věčné“ show-byznys nezajímalo, zajímá ho to, protože: „rozumné, dobré, věčné“ je mu překážkou omezující obchodní zisk z byznysu, kterou je třeba odstranit.

Při těchto rozdílech je jak pro umění, tak i pro show-byznys, stejně charakteristické také to, že programují budoucnost: umění v tom prospěšném, dobro přinášejícím směru a show-byznys v degradačním směru, což může skončit až katastrofou společnosti, která ho podporuje…

Autorita

Stejný výrok V. G. Belinského zároveň odhaluje obsahovou stránku společenského jevu, jakým je „autorita“. Všeobecně přijatý význam slova autorita je „vliv“, „zasluhující bezvýhradnou důvěru“, „nepřipouštějící námitek“, „osoba, která v nějaké oblasti dokáže uplatňovat svůj vliv“ [1]. A přestože slovo „autorita“ není ruského původu a převzali jsme jej ze Západu, tak v ruském jazyce zdomácnělo a v dané historické etapě rozvoje ruské kultury je adekvátní: to znamená, že subjektivní obrazové představy většiny lidí o jevu, jakým je „autorita“ a tímto slovem navozované, jsou odpovídající a jeho význam je pro ně tedy „samo sebou se rozumějící“.

Z výše uvedených slovníkových definic slova „autorita“, musí být každému jasné, že pokud společnost nebude davem (v Belinského definici tohoto termínu), nebude existovat ani autorita. Existence sociálního jevu autorita je tedy nerozlučně spjata s existencí druhého jevu, kterým je – dav.

Existují však lidé, kteří nemají ponětí o plné funkci řízení a o tom, jak je v životě společnosti realizována, takže jejich představy o sociální struktuře historicky reálných společností neodpovídají skutečnosti. Takoví lidé nevidí, že davo-„elitářský“ systém je objektem řízeným znacharstvem, a myslí si, že jde o samořídící se systém, že jde o bezalternativní (kvůli své zdánlivé přirozenosti) způsob organizace života společností. Jsou přesvědčeni o tom, že ze struktury společnosti je možné jakoby vyčlenit „elitu skutečnou“ a „pseudoelitu“, která se za tu skutečnou pouze vydává a přisvojuje si její název – „elita“. Tomu je příkladem článek Sergeje Vaľceva – Elita a nadvláda, který byl zveřejněn na webu Internet proti televizní obrazovce dne 07. 02. 2008 (http://www.contrtv.ru/print/2599/) a je vlastně fragmentem jeho knihy „Soumrak lidstva“ [2]. S. Vaľcev svůj článek zahajuje následovně:

«Abychom si dokázali odpovědět na otázku, jaké jsou příčiny degradace společnosti, musíme si napřed ujasnit:

  • zaprvé, co je to společnost;
  • zadruhé, jaký je mechanismus rozvoje společnosti.

Společnost je historicky se vyvíjející systém tvořený lidmi a jejich vzájemnými vztahy a slouží jako efektivní prostředek uspokojování materiálních a duchovních potřeb lidí.


[1] Definice různých aspektů, kterými se projevuje autorita, převzaté ze „Slovníku cizích slov“ pod redakcí L. P. Krysina (Moskva, vydavatelství Russkij jazyk, 1998. str. 31).

[2] Zveřejněno na internetové adrese: http://www.rusmissia.ru/index1.html.
_______

Dav, stádo

František Koukolík – 4 min o davu

Dav je podle definice V. G. Belinského – „sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“, tj. dav je množství jedinců, kteří nežijí podle svědomí. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a obřadně se nad společností povyšuje; nebo se povyšuje nehlasně a veřejně se tváří pokorně a vůči davu, kterému říká národ, úslužně; nebo zda jedná skrytě a společnost přesvědčuje prostřednictvím své periférie o tom, že vlastně vůbec neexistuje a co „neexistuje“ přece také nemůže vykazovat žádnou činnost, takže vlastně život ve společnosti probíhá jen tak jakoby „sám o sobě“, a vůbec ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně mocných kurátorů oligarchie.

«Dav lidí se chová podobně jako stádo ovcí. Slepě následuje jednoho nebo dva lídry a vůbec se nezamýšlí nad tím, co jsou zač a kam ho vedou, píše se v The Daily Telegraph.

Neobvyklé odhalení učinili vědci z university v Leedsu, kteří provedli sérii pokusů: dobrovolníky požádali, aby bezcílně chodili po velkém sálu, aniž by se mezi sebou bavili. Mezi účastníky vybrali několik lidí, kterým dali přesnější instrukce, jaké trasy se mají držet. (Úplný text na webu InoPressa).

Zveřejněná zpráva prokázala, že určit směr skupině lidí v počtu nejméně 200 lidí může dát „informovaná menšina“ tvořící pouze 5%. Zbytek „stáda“ nevědomě následuje lídry.[1] „Projevily se tam jasné paralely s chováním skupin zvířat“, tvrdí výzkumníci.

V průběhu pokusů si zkoušení lidé vypracovávali společná řešení, přestože jim nebylo dovoleno, aby se spolu domlouvali slovně ani s pomocí gestikulace. Ve většině případů si účastníci pokusu vůbec neuvědomovali, že je někdo vede.

Tato práce koresponduje s výzkumem vědců z univerzity v Utrechtu, kteří dokázali, že většina lidí dává přednost následování lídra, a to dokonce i v případě, že on sám neví, kam má jít.» (Vědci odhalili, že lidem je vlastní chovat se jako „ovce“ a slepě následovat toho, kdo se stal lídrem.»:

http://www.newsru.com/world/15feb2008/sheep_print.html).

Tvrdit, že vědci z Leedsu a Utrechtu učinili objev, by bylo přehnané, neboť skutečnost, že se lidské kolektivy svým celkovým chováním i chováním jednotlivců v nich nemusí lišit od zvířecích stád a hejn, je známa odpradávna: platí to jak pro běžný každodenní život, tak i pro politický život společností a lidstva. Ale stejně tak je odpradávna známo, že se lidské kolektivy svým chováním od zvířecích stád a hejn lišit mohou …

Nepopiratelný úspěch obou badatelských skupin a přínos pro jejich účastníky tak spočívá především v tom, že se tímto způsobem vědci dostali k nějakým grantům nebo „rozporcovali rozpočet“.

A média, která o tomto „objevu“ informovala, prospěla společnosti tím, že ji ještě jednou postavila před otázku: Je popsané stádní chování lidí v kolektivech normou, nebo je to vyjádřením skutečnosti, že se jedinci, kteří se takto v kolektivech chovají, zatím nedokázali stát lidmi, neboť je kultura, ve které vyrostli, nějakým způsobem defektní?


[1] V řízení biblického projektu je touto „informovanou menšinou“ zednářství a „společenská komunita k němu přimykající“.
______

A skutečně je takové chování lidí charakteristické nejen pro psychologický experiment prováděný v uvedeném sálu, ale i v reálném životě, což bylo podnětem k tomu, aby V. G. Belinskij napsal:

 «Dav je sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit, jinými slovy – lidí, pro které / Je zakázáno chtít, / osobní názor mít.[1] / Takoví lidé se v Německu nazývají Philisteren/filištíni[2], a dokud se v ruském jazyce pro ně nenajde zdvořilé pojmenování, budeme je tak nazývat» (V. G. Belinskij, Sebrané devítidílné spisy, 3. díl, Články, recenze a poznámky, únor 1840 – únor 1841. Příprava textu V. E. Bograda, M., Umělecká literatura, 1976).

Jestliže „filištína“ nazveme rusky, bude to – толпарь – příslušník davu. Jeho hlavní vlastností je, že si nepřeje a neumí samostatně myslet a své názory si neumí dělat na základě reálné situace a směřování průběhu událostí. Takzvaná „elita“ je také davem, jen specificky „zkulturněným“[3], a v porovnání s davem obyčejných lidí v některých věcech informovanějším.

Výše uvedený výrok V. G. Belinského se v Koncepci sociální bezpečnosti stal základem funkčního výkladu slova „dav“ jako sociologického termínu charakterizujícího určitý způsob života společnosti – davo-„elitářství“, při kterém se společnost skládá ze dvou rozdílně organizovaných davů – takzvaného „obyčejného lidu“ a „elity“ – více či méně autoritativní jak v prostředí obyčejného lidu, tak i ve svém vlastním.  Podíváme-li se však na to z pozic DVTŘ, tak ani jeden z těch davů není samostatný, a oběma manipuluje „zákeřný nikdo“[4] – znacharská korporace, kterou ani jeden z obou davů není ve společnosti schopen vyčlenit a nevnímá ji jako funkčně osobitou sociální skupinu. Proto její představitele považuje buď za obyčejné lidi, nebo za „sociální elitu“ – v závislosti na tom, jaké atributy charakterizují představitele toho či onoho sociálního postavení. Příkladem je dříve (v kapitole 3.1) rozebíraná korespondence Alexandra Makedonského s Aristotelem, která se týkala skutečnosti, že filosof zveřejnil některá z učení dříve určená výlučně k ústnímu předávání.


[1] Perifráze aforismu z Hoře z rozumu od A.S. Gribojedova, dějství III, obraz 3.

[2] Slovo „filištín“ do ruského jazyka přešlo z německého jazyka. V německém překladu Bible označuje slovo „Pelištejec/Filištín“ – představitele jednoho ze starověkých národů, se kterým v starozákonních dobách židé bojovali. Studenti německých univerzit se rádi povyšovali nad obyčejné měšťany a při svých nesvárech s nimi je ve svém kruhu opovržlivě nazývali „filištíny“, čímž měli na mysli, že oni sami, kteří se na univerzitě učili vědám, se v porovnání se zaostalými měšťany podobají „bohem vyvoleným židům“. Následně slovo „filištín“ ze studentského žargonu přešlo v Německu do běžné mluvy ve smyslu v ruštině blízkému slovu „обыватель“ – obyvatel, měšťan v jeho druhém významu (maloměšťák/šosák) – osoba s krajně omezenými zájmy a obzorem, s primitivními názory. Ve svém prvním významu bylo slovo „obyvatel“ v ruském jazyce chápáno pouze jako „obyvatel města“, nebo jako „představitel společenské vrstvy podléhající dani“ (tj. lidí, kteří platili daně peněžní formou) a také bylo ekvivalentem slova „bürger“ – „měšťák“.

Potom slovo „filištín“ přešlo do ruského jazyka a bylo používáno v kruzích inteligence od druhé poloviny 19. století přibližně do poloviny dvacátých let 20. století, a následně se z něho opět postupně vytratilo a stal se z něj archaismus. Proč ho Belinskij zvolil pro označení představitele davu místo toho, aby využil pojmovou základnu ruského jazyka, zůstává nezodpovězenou otázkou…

[3] Což se projevuje především uhlazenými nóbl způsoby, věcmi poukazujícími na „vyšší postavení“ v oblečení a životním stylu a ve vybraném stolování, při kterém je využíváno několik desítek různých druhů stolovacího náčiní.

[4] Jedna z epizod starořeckého eposu Odyssea vypráví o tom, jak se Odysseus se svými společníky ocitnul v zajetí jednookého obra – Kyklopa Polyféma, který je držel zavřené ve své jeskyni, po jednom zabíjel a pojídal. Odysseus vymyslel plán útěku a než Polyféma opili vínem, aby ho, až bude vyspávat svou opilost, oslepili, řekl mu, že se jmenuje „Nikdo“. Když se potom na křik oslepeného Polyféma seběhli ostatní Kyklopové, a zeptali se Polyféma, kdo mu ublížil, že tak křičí, tak odpověděl: „Nikdo!!! Zákeřný Nikdo!“ Načež ti, kteří mohli zasáhnout do průběhu událostí a Polyfémovi pomoci, uklidněni odešli a zanechali Polyféma v jeho neštěstí samotného… To umožnilo Odysseovi-Nikomu přistoupit k další etapě plánovaného útěku a dostat se z Polyfémovy jeskyně v přestrojení za ovce a berany, které Polyfémos také ve své jeskyni držel.
Jestliže v politice a konfliktních situacích přesvědčíte svého protivníka o tom, že vy jako jeho reálný protivník jakoby neexistujete, nebo že jste neschopní, tak vám to v některých situacích umožní podstatným způsobem snížit jeho akceschopnost a naopak s ohledem na něj zvýšit svou vlastní.
Ve vztahu k davo-„elitářské“ společnosti vystupuje znacharská korporace jako svého druhu „zákeřný Nikdo“: je to zákeřná a chamtivá korporace, která sice aktivně jedná, aniž by se ohlížela na škody způsobené svým jednáním ostatním, ale pro většinu lidí z davu je skutečnost její existence i její činnost výmyslem, a to znamená, že je pro ně právě takovým „Nikdo“.
_____

Budeme-li mluvit o projevech stádního chování lidí, tak, jak vyplývá z výsledků leedského a utrechtského experimentu, většina následuje „informovanou menšinu“ [1]. Toto tvrzení je však třeba upřesnit: pouze v tom případě, jestliže si představitelé této většiny neuvědomují cíle své činnosti a prostředky jejich realizace, nebo prostě nemají svou vůli. Problém je v tom, že:

Jestliže smysl činnosti není uvědomělý, tak může být vůle, která v psychice jedince působí z úrovně vědomí, aktivizována pouze na hledání smyslu činnosti; v opačném případě je řízení předáno nevědomým úrovním psychiky a při určité mravnosti jedince může být aktivizována instinktivní algoritmika stádního chování, která je biologicky vlastní zástupcům druhu Člověk rozumný“ (může být aktivizována vlivem živelných okolností, ale také může být aktivizována cílevědomě jinými subjekty).

Kromě toho může být instinktivní algoritmika stádního chování aktivizována i v těch případech, kdy je vůle potlačena (například psychotropními látkami, alkoholem, jinými narkotiky, včetně morálně-psychologického tlaku na psychiku jedince prostřednictvím hromadně sdělovacích prostředků, show-byznysu, vzdělávacích systémů nebo těch či oněch autorit osobně), nebo nebyla při výchově jedince vůbec rozvinuta.

V těchto variantách dokonce i při uvědomění si smyslu své činnosti, nepřítomnost vůle stejně jako její potlačenost odsuzuje jedince (pokud jsou k tomu vhodné okolnosti) k spoluúčasti na stádním chování – taková je algoritmika většiny případů kolektivní kriminality mladistvých: lidskou mravnost a životně-strategické zájmy u nich rodiče, škola a televize nezformovali; vlastní vůli si nevypěstovali; a když se potom takové „dětičky“ začnou nudit, přičemž energie mají přesmíru, chtějí se před sebou vzájemně vytáhnout a navíc ještě něco vypijí či vykouří, tak „jim přecvakne“, stádní algoritmika se aktivuje a ve výsledku tu máme těžký zločin, kterého se absolutní většina z nich dopouštět neměla v úmyslu… Jenže ke zločinu přesto došlo, neboť jeho mravně podmíněná algoritmika byla různými svými fragmenty ve svém souhrnu rozdělena v individuálních psychikách všech jeho účastníků a instinkty stádních chování tyto fragmenty spojily do jednoho celku.


[1] Jak již bylo zmíněno dříve, je při řízení biblického projektu takovouto „informovanou menšinou“ zednářství a „společenská komunita k zednářství přimykající“.
______

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 152-154)

Fašismus

Fašismus je jeden z typů kultury společenského samořízení, který je možný výlučně v davo-„elitářské“ společnosti.

Organizačně-politická podstata fašismu jako takového spočívá nezávisle na tom, jak ho nazýváme, za jakými idejemi se kryje, a jakými způsoby realizuje svou moc ve společnosti – v aktivní podpoře davu „malých lidiček“ – na základě jejich ideového přesvědčení nebo bezideového instinktivně-zvířecího chování – systému zneužívání moci „elitářskou“ oligarchií, který:

  • prezentuje nespravedlnost jako jakoby tu správnou „spravedlnost“, a na tomto základě deformuje vnímání světa lidí a vší mocí, jež je mu podřízena, kultivuje ve společnosti nespravedlnost a brání lidem, aby se stávali lidmi – nositeli nevratně stabilního lidského typu struktury psychiky;
  • pod různými záminkami vší mocí, jež je mu podřízena, potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlnosti samotného systému a jím uplatňované politice, a potlačuje i všechny, kteří v tomto směru vzbudí jeho podezření.

Dav je podle definice V. G. Belinského – „sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“, tj. dav je množství jedinců, kteří nežijí podle svědomí. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a obřadně se nad společností povyšuje; nebo se povyšuje nehlasně a veřejně se tváří pokorně a vůči davu, kterému říká národ, úslužně; nebo zda jedná skrytě a společnost přesvědčuje prostřednictvím své periférie o tom, že vlastně vůbec neexistuje a co „neexistuje“ přece také nemůže vykazovat žádnou činnost, takže vlastně život ve společnosti probíhá jen tak jakoby „sám o sobě“, a vůbec ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně mocných kurátorů oligarchie.

Fašismus plodí nositelé démonického typu struktury psychiky a sám o sobě je kulturou samořízení do lidskosti nedozrálé davo-„elitářské“ společnosti, nebo nějakých společenských skupin v její sestavě.

Fašistická kultura společenského samořízení je budována tak, aby vyloučila individuální formování všech nově narozených v nositele nevratně lidského typu struktury psychiky a zabránila tak formování kultury lidskosti a vytvoření takové organizace života společnosti, která by této kultuře odpovídala.

Nezávisle na tom, zda si tuto skutečnost sami fašisté uvědomují nebo ne, je vlastně fašismus účelný právě v tom smyslu, že každému jedinci brání stát se člověkem – nositelem lidského typu struktury psychiky.[1]

Ve své podstatě je tento cíl „mystický“ a pramení z mimosociálních zdrojů. V mezích společnosti se cílem fašismu jeví touha klanově-oligarchických skupin po moci, která by jim umožnila dosažení parazitické nadvlády nad společností. Tyto skupiny mohou zosobňovat dědiční nebo zaměnitelní „vůdci“, „národní lídři“, „veleknězi“ apod.


[1] 4. srpna 2010 se ve vysílání rádia Echo Moskvy odehrál velmi názorný dialog.
Byla položena otázka: Jakou koncepci má teď Rusko?
Následovala odpověď: Jakou koncepci má, to nevíme, ale místo pro člověka v ní není…——————————
Odpověď pro oba účastníky tohoto dialogu ve vysílání Echa Moskvy je jednoduchá: Koncepce je to biblická, a její podstatou je zotročení lidstva ve jménu Boha, proto v ní skutečně není místo pro člověka – nositele lidského typu struktury psychiky, zástupce Božího na Zemi.
________

Tato definice-popis fašismu nezahrnuje hrozivé a do očí bijící příznaky jeho projevů v praxi: symboliku; ideologii vyzývající k násilí a likvidaci těch, komu fašističtí pohlaváři přisoudili roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k zakládání politických stran s přísnou disciplínou, donašečstvím a systémem teroru, bojových oddílů apod.

O projevech mizantropické podstaty fašismu toho bylo díky lekci, která byla všem udělena německým fašismem, po roce 1945 řečeno mnoho. V důsledku negativně kultovních hrůz německého fašismu z let 1933 – 1945 se může někomu zdát, že je tato jeho definice povrchní, že se nezakládá na reálném životě (je abstraktní), a proto nemůže odpovídat úkolu ochrany budoucnosti před jeho hrozbou.

Ve skutečnosti však je právě tato jeho definice definicí fašismu vycházející z jeho podstaty a ne z jeho konkrétní podoby na určitém místě, ani z osobitostí jeho formování a projevů v životě společnosti, což ji kvalitativně odlišuje od většiny definic „fašismu“, které se dočteme v různých výkladových a encyklopedických slovnících[1].

Fašismus plodí nositelé démonického typu struktury psychiky a sám o sobě je kulturou samořízení do lidskosti nedozrálé davo-„elitářské“ společnosti, nebo nějakých společenských skupin v její sestavě.Fašistická kultura společenského samořízení je budována tak, aby vyloučila individuální formování všech nově narozených v nositele nevratně lidského typu struktury psychiky a zabránila tak formování kultury lidskosti a vytvoření takové organizace života společnosti, které by této kultuře odpovídalo.

Nezávisle na tom, zda si tuto skutečnost sami fašisté uvědomují nebo ne, je vlastně fašismus účelný právě v tom smyslu.

Bez odhalení různých typů struktury psychiky, jejichž nositeli mohou být zástupci biologického druhu Člověk rozumný, nemůže být odhalena podstata fašismu a nemůže být adekvátně pochopena podstata biblického projektu řízení globalizace.


[1] Některé definice jevu „fašismus“ opomíjející jeho podstatu:

  • Fašismus je «ideologií bojovného antihumanismu, šovinismu, rasismu, politický směr založený na takové ideologii, a také otevřená teroristická diktatura zaměřená na likvidaci demokracie, zavedení totalitárního režimu a na přípravu dobyvačných válek» (Výkladový slovník cizích slov, pod redakcí L. P. Krysina, Moskva, Russkij jazyk, 1998, str. 735);
  • Fašismus je «­politický směr, který vzniknul v kapitalistických státech v době vyostření krize kapitalismu, vyjadřující zájmy nejreakčnějších a nejagresivnějších kruhů imperialistické buržoazie. Fašismus u moci je otevřeně teroristickou diktaturou nejreakčnějších sil monopolistického kapitálu. Nejdůležitějšími rysy fašismu jsou používání krajních forem násilí proti dělnické třídě a všem pracujícím, bojovný antikomunismus, šovinismus, rasizmus, široké využívání státně-monopolistických metod regulace ekonomiky, politická (často falešně socialistická) demagogie s cílem vytvoření masové základny (především z řad drobné buržoazie) pro fašistické politické strany a organizace» (Sovětský encyklopedický slovník, Moskva, Sovětská encyklopedie, 1987, str. 1404).
  • «FAŠISMUS (ital. fascismo, od fascio – svazek, svazek prutů, spolek), sociálně-politické hnutí, ideologie a státní režimy totalitárního typu. V úzkém smyslu byl fašismus fenoménem politického života v Itálii a Německu ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století. V jakýchkoliv svých variacích fašismus staví proti institutům a hodnotám demokracie takzvaný nový řád a krajně kruté prostředky jeho prosazování. Fašismus se opírá o masovou totalitární politickou stranu (po příchodu k moci se stává státně-monopolní organizací) a o nezpochybnitelnou autoritu „vůdce“, „führera“. Totální, včetně ideologického, masový teror, šovinismus, xenofobie přecházející do genocidy ve vztahu k „cizím“ národnostním a sociálním skupinám, k nepřátelským civilizačním hodnotám, jsou nevyhnutelnými prvky jeho ideologie a politiky. Fašistické režimy a hnutí fašistického typu široce využívají demagogii, populismus, socialistická hesla, imperiální státnost, apologetiku války. Fašismus nachází oporu převážně v sociálně utlačovaných skupinách v podmínkách celonárodních krizí a kataklyzmat modernizace. Mnohé rysy fašismu jsou vlastní různým sociálním a nacionalistickým hnutím pravicového a levicového zaměření. I přes očividnou protichůdnost jejich ideologického pojetí (např. „třídy“ nebo „národa“), způsobů politické mobilizace společnosti, metod teroristické nadvlády a propagandy jsou fašismu blízká totalitární hnutí a režimy: bolševizmus, stalinismus, maoismus, „rudí Khmerové“ a další. V podmínkách slabosti demokratických institucí vzniká možnost rozvoje hnutí fašistického typu a proměny fašismu ve vážnou hrozbu» (Velký encyklopedický slovník – verze stejnojmenného typografického vydavatelství je uvedena na CD bez výchozích údajů).

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 145-146)

Filištín

Slovo „filištín“ do ruského jazyka přešlo z německého jazyka. V německém překladu Bible označuje slovo „Pelištejec/Filištín“ – představitele jednoho ze starověkých národů, se kterým v starozákonních dobách židé bojovali. Studenti německých univerzit se rádi povyšovali nad obyčejné měšťany a při svých nesvárech s nimi je ve svém kruhu opovržlivě nazývali „filištíny“, čímž měli na mysli, že oni sami, kteří se na univerzitě učili vědám, se v porovnání se zaostalými měšťany podobají „bohem vyvoleným židům“. Následně slovo „filištín“ ze studentského žargonu přešlo v Německu do běžné mluvy ve smyslu v ruštině blízkému slovu „обыватель“ – obyvatel, měšťan v jeho druhém významu (maloměšťák/šosák) – osoba s krajně omezenými zájmy a obzorem, s primitivními názory. Ve svém prvním významu bylo slovo „obyvatel“ v ruském jazyce chápáno pouze jako „obyvatel města“, nebo jako „představitel společenské vrstvy podléhající dani“ (tj. lidí, kteří platili daně peněžní formou) a také bylo ekvivalentem slova „bürger“ – „měšťák“.

Potom slovo „filištín“ přešlo do ruského jazyka a bylo používáno v kruzích inteligence od druhé poloviny 19. století přibližně do poloviny dvacátých let 20. století, a následně se z něho opět postupně vytratilo a stal se z něj archaismus. Proč ho Belinskij zvolil pro označení představitele davu místo toho, aby využil pojmovou základnu ruského jazyka, zůstává nezodpovězenou otázkou…

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 151)

Projekt

Dnes jsou módními termíny „projekt“ a „řízení projektů“ a mnozí z postsovětských „elitářů“ je bezmyšlenkovitě opakují. Proto si v této souvislosti vzpomeneme na to, o čem pojednávala hlava 7 – umění řídit projekty zahrnuje:

  • rozdělení osobní odpovědnosti jednotlivým lidem za všechny části projektu;
  • rozdělení pravomocí a zdrojů v souladu se spektrem přidělené odpovědnosti jednotlivým lidem za všechny části projektu;
  • kromě toho každý projekt (jeho obsah i forma realizace) předpokládá mravní základ a mravně-etickou složku.

To se týká řízení všech projektů: umělecko-tvůrčích, vědeckovýzkumných, vývojově-konstrukčních, výrobních, politických – regionálních, celostátních i globálních.

J. V. Stalin uměl tak skvěle řídit právě proto, že uměl rozdělovat osobní odpovědnost jednotlivým lidem, udělovat jim na základě toho pravomoci a přidělovat zdroje v souladu s cíli bolševického (ne marxistického) politického projektu a opíral se přitom o mravně-etickou podporu dostatečně velké části národa.

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 175)

Pátá kolona

Pátá kolona je idiom, který označuje přisluhovače nepřítele, kteří působí ve státních a jiných společenských institucích té společnosti, ve které se narodili a vyrostli. Idiom vzniknul v průběhu občanské války ve Španělsku ve třicátých letech 20. století. Vojska frankistů útočila na Madrid v kolonách ze čtyř stran, a proto generál Franco řekl, že existovala ještě „pátá kolona“, kterou byli jeho aktivní přisluhovači mezi samotnými republikány. Ve výsledku se z tohoto obratu řeči stal idiom.

«Několik dnů po útoku Německa na SSSR bývalý velvyslanec USA v Sovětském svazu (v letech 1936 – 1938) Joseph Edward Davies řekl v odpověď na otázku: „A co řeknete s ohledem na členy „páté kolony“ v Rusku?“ – „Žádní tam nejsou, všechny je postříleli“, a potom pokračoval: „Neočekávaně přede mnou vyvstal obrázek, který jsem měl jasně vidět již tehdy, když jsem ještě byl v Rusku. Značná část světa tehdy měla za to, že ty proslulé procesy se zrádci a čistky v letech 1935 – 1939 byly pobuřujícími příklady barbarství, nevděku a projevení zbytečné hysterie. Avšak v současnosti je očividné, že svědčily o neuvěřitelné prozíravosti Stalina a jeho blízkých spolubojovníků.“Dotýkajíc se stejných otázek ještě jednou v roce 1943, prohlásil Joseph Davies podle informací amerických novin Kansas City Times ze dne 26. května 1943, že výsledkem procesů v Moskvě bylo, že „Němci přišli o „pátou kolonu“, o kterou by se mohli při svém vpádu do Ruska opřít.“» (Dialog, 1996, č. 10, str. 72)» (http://www.duel.ru/publish/solovyev/polkov_2.html).

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 175, 176)

Láska

To znamená, že kromě veřejné politiky existuje i politika zákulisní včetně globální zákulisní politiky, kde se projevuje i intimně-sexuální složka jak s ohledem na normální pohlavní orientaci, tak i na tu zvrácenou. Napoleon, který se v politice vyznal, na toto téma také zanechal aforismy: «„V lásce je jediným vítězstvím útěk“, a potom dodával: „Muž, který dovolí, aby s ním mávala žena, je nula. Pro vládce je láska podvodním útesem.» (Komsomolská pravda, 20.12.2008, Proč se muži bojí zamilovat: http://www.kp.ru/daily/24218/420340/). V tom však neměl Napoleon pravdu: to, na co si stěžuje, není láska, ale nadvláda instinktů nad jedincem při jeho zvířecím typu struktury psychiky; skutečná láska je souhrn dokonalosti[1] – ta přichází pouze v případě lidského typu struktury psychiky a neomezuje ani nespoutává, ale osvobozuje od oddanosti a posouvá dříve vzniklý vztah na novou kvalitativní úroveň[2].


[1] List Koloským od apoštola Pavla: «Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti», 3:14.

[2] V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti je toto téma probráno v analytické zprávě z roku 1999 – Proč, když vyzývá ke království Božímu na zemi, vnitřní prediktor nepřijímá Poslední Zákon?
_____

Zdroj: Základy sociologie 2

Světové zákulisí

Takzvané „světové zákulisí“ jako sociální jev existuje odedávna – od dob ještě před exodem židů z Egypta (podle různých odhadů 15 – 17. století př. n. l.): „egyptské zajetí“ a „exodus“ starověkých židů z Egypta je jeho rukou dílo [1].

Termínem „světové zákulisí“ [2] se konkrétně historicky rozumí globální konceptuální moc jako moc alespoň částečně konceptuálně mocných lidí, kteří:

  • si v návaznosti pokolení uvědomují biblickou doktrínu zotročení lidstva ve jménu Boha a likvidaci těch, kteří s ní nesouhlasí (mluvilo se o ní v kapitole 8.4),
  • jsou jejími přívrženci a
  • uvádějí ji do života všemi vlivovými prostředky, které si osvojili, počínaje první a konče šestou prioritou zobecněných prostředků řízení / zbraní (o kterých se mluvilo v kapitole 8.5), a také prostřednictvím toho, co považují za magii[3].

Avšak ti, kteří termín „světové zákulisí“ zavedli do obecného povědomí, sami žili pod nadvládou biblické koncepce zotročení lidstva a neměli adekvátní představu o řízení jako o procesu obecně, ani o realizaci procesů řízení v globálním procesu a v regionálních historických procesech. Proto, když tento termín „světové zákulisí“ zavedli do obecného povědomí, neposkytli k němu zároveň zevrubný, z řídícího hlediska průkazný, jednoznačně vyložitelný popis funkcí a procesů jeho interakce s veřejnou politikou. V důsledku toho termín „světové zákulisí“ získal v mnohém mytologizovaný charakter, neboť:

  • ti, kteří sami nevnímají projevy vnitřního společenského řízení globálního historického procesu, považují „světové zákulisí“ za výmysl, na který „politicky znepokojení maniaci-vyvrhelové“ shazují všechna neštěstí živelně-historického charakteru a následky své vlastní politické hlouposti a nezpůsobilosti;
  • ti, kteří pod tlakem známých faktů docházejí k závěru, že „světové zákulisí“ není výmyslem politických maniaků-vyvrhelů (i když takoví lidé opravdu existují a jsou schopni si vymyslet ledacos), ale jednou z komponent historické reality minulosti i politické reality současnosti, však také nemají ve své většině žádnou představu o řízení jako o procesu obecně a o realizaci procesů řízení v globální a regionální historii a v současné politice.

Proto pro ty první „světové zákulisí“ jednoduše neexistuje, jako pro přesvědčené ateisty neexistuje Bůh: pro ně jsou projevy činnosti „světového zákulisí“ vyjádřením objektivních zákonitostí historického vývoje v jejich konkrétní podobě, čemuž je příkladem „historický materialismus“ marxismu; a pro ty druhé je sice skutečnost existence a činnost „světového zákulisí“ objektivní daností, která však je pro ně neuchopitelná a nepoznatelná, stejně jako je pro materialistickou vědu[4] z hlediska jeho možného zkoumání a poznávání neuchopitelný Bůh, a proto jsou proti politické vůli a globálně-politické strategii „světového zákulisí“ bezmocní.

V takových podmínkách si „světové zákulisí“ „hraje“ na Boha a zaměňuje v mezích Jeho dopuštění Boží Záměr vlastními bludy biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha. A skutečně má Bůh a „světové zákulisí“ hodně společného – oba jsou subjekty globální politiky a historie:

  • nezjevují se společnosti ve viditelné podobě (nemůžete s nimi navázat přímou komunikaci ani se jich dotknout, abyste se přesvědčili, že existují);
  • mluví s lidmi jazykem životních okolností;
  • existence obou je mytologizovaná.

Ale existuje i principiální rozdíl:

  • S Bohem je možné vstoupit do osobního dialogu nejen prostřednictvím jazyka životních okolností, ale také prostřednictvím svého vnitřního světa, pokud v sobě nebudete potlačovat svědomí a víru, neboť Bůh je vševědoucí a ve Všehomíru je Mu dostupné vše.

[1] O tom v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti viz analytická zpráva Sinajská anabáze ve sborníku Intelektuální pozice č. 1/97 (2), a také Příloha č. 1.

[2] Termín „světové zákulisí“ byl zaveden v první polovině 20. století ruským filozofem a právníkem (v roce 1906 ukončil právnickou fakultu Moskevské univerzity) Ivanem Alexandrovičem Iljinem (1882 – 1954). V roce 1922 byl ze SSSR vykázán na nechvalně známém „filozofickém parníku“, takže žil a zemřel v emigraci. V roce 2005 byl prach I. A. Iljina navrácen do Ruska.

Magie

[3] Kult a pseudovědecké odůvodnění názoru, že magie není fyzicky možná, je jedním z prostředků potlačování spontánní iniciativy v oblasti magie a udržování vlastního monopolu na magické praktiky. Ve skutečnosti je magie praktickým vyjádřením fyziky. Ovšem té fyziky, která vychází za rámec chápání světa vytvářeného prostřednictvím „fyziky pro všechny“ vyučované ve školách a na vysokých.

Materialistická věda

[4] Jak už bylo zmiňováno v hlavě 5, podstata její metody v biologických výzkumech ve svých krajních projevech spočívá v následujícím: chytit, rozpitvat, sestavit kostru a vyrobit vycpaninu, vystavit kostru a vycpaninu a psát o tom, jak jejich prazáklad žije nebo žil v přírodě do okamžiku, než ho vyhubili člověkopodobní zástupci druhu Člověk rozumný. Tato metodologie poznání však není ve všech případech funkční… Jenže ne všichni přírodovědci-materialisti-ateisti si to uvědomují.
_______

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 203-205)

Lichvářství, Úrok

V termínech teorie her se institut úročeného úvěru – lichvářství – nazývá „hra s nenulovým součtem“[1]. V kreditně-finančním systému díky úrokům vyhrává vždy korporace lichvářů-kreditorů jako celek, i když její jednotliví účastníci mohou prohrát a mimo ni může i někdo jiný finančně uspět, když uzavře výhodný obchod, nebo začne úspěšně podnikat díky úvěru, na základě kterého potom odevzdá podíl ze svých příjmů lichváři – v takovém případě půjčenou částku a úroky z ní lichváři vrací konečný spotřebitel produkce, který je prostřednictvím řetězce transakcí koupě-prodeje propojen s lichvářem-kreditorem; jestliže byznys, kterého se přímo nebo zprostředkovaně účastní půjčené peníze, nepřináší očekávaný zisk, lichvář stejně „to své“ i více dostane – dlužník mu bude muset vrátit půjčenou částku včetně úroků, ale platit se to již nebude z kapsy konečného spotřebitele, ale z té jeho, a dost možná to povede i k tomu, že bude takto dlužník nucen rozloučit se i se svým dosavadním majetkem a sociálním postavením, které tento majetek podmiňuje. Přitom:

  • jsou úroky přičítané k výrobní ceně produkce hlavním generátorem růstu cen;
  • kromě toho díky přečerpávání platební schopnosti ze společnosti do korporace lichvářů dochází k vytváření nedostatku peněžní zásoby ve vztahu k obchodnímu obratu při ohlášené ceně zboží, které se na trh dostane za ceny navýšené v důsledku toho, že k výrobní ceně byly připočítány i úroky z půjčky;
  • úroky také vedou ke vzniku úmyslně nesplatitelného dluhu, který je určitým způsobem rozložen ve společnosti, čímž ničí koupěschopnou poptávku a brzdí odbyt produkce (v takových podmínkách je potom odbyt možný pouze na úkor snížení rentability „reálného sektoru“ ekonomiky a přitom společnosti, jejichž produkce nejde na odbyt v potřebných objemech za ceny vyšší, než jsou ty výrobní, přicházejí o svou kapitalizaci, což může vést až k ukončení jejich činnosti);
  • nedostatek peněžních zásob (ve vztahu k tomu množství, které je nezbytné pro zajištění obratu zboží za ohlášené ceny) a úmyslně nesplatitelný dluh jsou určitým způsobem rozloženy ve společnosti, a v souhrnu vyvíjejí tlak na psychiku těch lidí, kteří doufají, že své finanční a ekonomické problémy vyřeší prostřednictvím peněžní půjčky – tímto způsobem předešlé akty úrokového úvěrování stimulují braní nových půjček a ve výsledku se nevratně roztáčí ta neblaze proslulá „inflační spirála“ a rozšiřuje se dluhové otroctví, ve kterém lidé pracují na splacení úmyslně nesplatitelného dluhu.

Přitom, i když bezprostřední dlužníci tvoří ve společnosti menšinu, jsou nuceni za jejich dluhy platit všichni…

Všechno je to možné dokázat stroze matematicky na základě modelů meziodvětvové bilance výměny zboží a finanční výměny, jenže sociologická a ekonomická věda biblické civilizace se o tuto problematikou principiálně „nezajímá“…


[1] Hra s nenulovým součtem je termín z matematické disciplíny, která se nazývá „teorie her“.
Hra s nenulovým součtem je hra, jejíž princip je postaven takovým způsobem, že nezávisle na strategii, kterou zvolí různí účastníci dané hry, je výhra vždy jednoznačně a předem určena pouze pro jednoho z nich. Hry se mohou účastnit jak individuální hráči, tak i korporace. V případě, že jsou účastníky hry korporace, je souhrnná výhra ve hře s nenulovým součtem určena pouze pro jednu z nich. Ovšem mezi účastníky, ze kterých se korporace skládá, mohou být i takoví, kteří prohrají a naopak mezi účastníky, ze kterých se skládají ostatní korporace, mohou být i takoví, kteří i při celkové prohře své korporace získají nějakou dílčí výhru. Tato okolnost může dobře krýt charakter hry jako hry s nenulovým součtem, jestliže hráči nevnímají hru a její algoritmiku jako celek, ale vidí pouze nějaké její fragmenty, které si nedokážou pospojovat dohromady.
_______

Málokdo to ví, neboť historici na to širokou veřejnost neupozorňují, ale v egyptských dějinách bylo období, kdy bylo v Egyptě lichvářství zakázáno a žrečstvo velmi pečlivě dodržování tohoto zákazu kontrolovalo a trestalo jeho porušení právě proto, že si velmi dobře uvědomovalo, jaké má negativní následky jak pro ekonomiku, tak i pro ostatní oblasti života společnosti.

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 64-66, 232)

Mana nebeská

Původ legendy o maně nebeské je na základě přirozených přírodních jevů, tedy bez bezprostřední účasti Boha a hierarchie egyptského znacharstva, vysvětlován následujícím způsobem:

«Ukazuje se, že bůh s tím neměl vůbec nic společného. Pohádka o bohu, který obdaroval lidi „manou nebeskou“, má zcela reálný základ. A ještě i dnes v Malé Asii roste lišejník misnička jedlá. Když misnička dozrává, tak puká a v podobě nevelkých, velice malých kuliček – „kuliček many“ – je roztrušována do okolí. V hladových letech je lidé sbírají, roztloukají a z takto získané mouky pečou chleba.

Vítr často přenáší semínka misničky na velké vzdálenosti. Ale hlavním roznašečem „many“ jsou proudy dešťové vody, které ji smývají z velkých ploch a přinášejí do nížin a roklí, kde se potom usazuje. Proto „mana“ obzvláště hojně „padá“ právě v deštivých měsících.

Ve stejných místech je známá i jiná podoba „many nebeské“, která svou chutí připomíná med. Tento potravinový produkt je získáván z věčně zeleného tamaryšku. Vítr roznáší oblaka tamaryškové „many“ po zemi a zvedá je vysoko do vzduchu – a tady máte svoji potravu pocházející z nebes!» (V. M. Kandyba – Zázraky a tajemství všech dob. Nejpodivuhodnější hádanky a fenomény různých států i epoch. SPb. Laň, 1997, str. 96).

V. M. Kandyba sám, jak píše, náleží ke klanu staroruských znacharů, od kterých se podle jeho historické verze staroegyptští znacharové odštěpili. Tak či onak, díky svému původu a příslušnosti ke globální znacharské korporaci vyprávějíc tuto svou historku, zamlčel všechny stránky sociální magie spojené s manou.

My jsme bohužel v reálu neviděli „misničku jedlou“ ani „tamaryšek“, proto nic nemůžeme říci o jejich výnosnosti ani o tom, zda jsou vhodné k celosezónnímu mnohaletému uživení celého plemene. Jsou-li k tomu vhodné, tak to pouze zjednodušovalo egyptskému znacharstvu jeho pečovatelskou funkci s ohledem na židy: nebyli nuceni hnát z Egypta do pouště karavany s „krupicí“ a čím méně nezainteresovaných lidí bylo zaangažováno tím vyšší bylo utajení této globálně-politické strategické operace.

Tamtéž V. M. Kandyba informuje: «Tisíce hadů s délkou do půldruhého metru spadlo společně s deštěm na dvě čtvrti v Memphisu (USA) dne 15. ledna 1877» (str. 94), což připomíná události vedoucí ke klanění se měděnému hadovi v Sinajské poušti.

Zdroj: Základy sociologie 2

Obřízka, předkožka

Také je zapotřebí zmínit obřízku. Funkcí předkožky v mužském organismu je překrývat žalud penisu, neboť jeho receptory mají posílat signály do mozku výlučně v průběhu sexuálního styku. Je-li žalud překryt předkožkou, jsou jeho receptory pasivní a struktury mozku, které jsou na ně napojeny, mohou být zaměstnány v procesech zpracovávání informací postupujících do mozku z jiných receptorů. Je tedy očividné, že po devastujícím zásahu na penisu, který má být prováděn v souladu s požadavky judaismu osmý den po narození, proud nervových impulsů z žaludu po celý následující život deformuje vyšší nervovou činnost a snižuje objem zdrojů mozku, které by se jinak mohly účastnit zpracovávání informací, které do něj v průběhu života přicházejí.

Kromě toho jsou přibližně první dva týdny života novorozence obzvláště důležité, neboť právě v průběhu tohoto času jsou čakry – funkčně specializovaná centra biopolí člověka – aktivována a probíhá ladění jejich funkčnosti mimo organismus matky. A obřízka provedená osmý den po narození tento proces deformuje a narušuje činnost především vyšších čaker odpovídajících za vůli, intelektuální činnost a specificky lidskou duchovnost [1].

Kromě toho probíhá sexuální styk ženy s obřezaným mužem v důsledku zhrubnutí citlivosti žaludu jeho penisu s narušením přirozené výměny v oblasti biopolí, ke které dochází při jejich sexuálním styku, což zanechává na příslušné sociální skupině škodlivé následky.

I když je různorodý negativní vliv obřezání na psychiku jedince a na společnost, ve které je praktikováno, obecně známý, přesto je ve světě (minimálně od začátku 20. století) vedena kampaň zaměřená na šíření obřezání pod různými zdánlivě ušlechtilými záminkami, která dosahuje úspěchů. Například v programu „Zdraví“ na rádiu Rossia dne 29. 03. 2008 vykládali o „přínosu z obřezání“ a informovali, že v USA do 80% bílého obyvatelstva praktikuje obřízku u svých dětí a 65% novorozenců je obřezáváno v prvních dnech svého života nezávisle na náboženském přesvědčení svých rodičů. Propagandistický motiv k obřezání je jakoby hygiena těla samotného muže a snížení pravděpodobnosti vzniku rakoviny dělohy u ženy při soužití s obřezaným mužem. Podle našeho názoru je však lepší uchovat si plnohodnotnou psychiku bez obřezání a udržovat hygienu mytím, než mrzačit lidi pod vymyšlenými zdánlivě ušlechtilými záminkami zamlčujíce ty rozličné negativní následky, ke kterým to vede.


[1] V historicky vzniklém islámu se obřízka provádí ve věku několika let, a proto je škoda, ke které to vede na jejich psychice, menší než v judaismu.
______

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 238-239)

Globalizace

Politologický termín „globalizace“ se opravdu objevil až v posledních letech 20. století, kdy ho začali brát na vědomí lidé zajímající se o politiku a ekonomiku. To právě v té době:

„Globalizací“ začali nazývat souhrn ekonomických a obecně kulturních jevů ovlivňujících historicky vzniklý způsob života a kulturu (včetně ekonomických zřízení) národů žijících v různých regionech planety tak, že dochází k jejich částečnému rozrušování a částečně je do nich integrována jakási – zatím pořád ještě se formující – globální kultura, která má v historické perspektivě sjednotit veškeré lidstvo.

Bude tato globální kultura pozitivní nebo negativní? To znamená, jaká přesně mravnost a etika bude jejím vyjádřením? Převládne v ní jeden jazyk, nebo bude vícejazyčná[1]? – to zůstává zatím otázkou v mnohém otevřenou.

Přitom však pro většinu lidí používajících termín „globalizace“ není jeho smysl přesně vymezen, chápou jej intuitivně, neboť si vůbec nepokládají otázky typu: Jaký souhrn jevů tvoří proces globalizace? A jaké jsou mezi nimi vzájemné vazby? Takže odpovědi na ně se ani nemohou stát všeobecně známými.

A ve všech společnostech se najdou také takzvaní „antiglobalisté“, kterým se globalizace v její historicky existující podobě nelíbí a vystupují proti ní, aniž by se pokoušeli proniknout do podstaty tohoto jevu a odhalit jeho historii. Takže otázky globálního vzájemného prolínání různých národních kultur v průběhu historie „antiglobalisty“ vůbec nezajímají, neboť oni jednají na základě svého přesvědčení, že globalizace je bezvýhradně negativní. 

Alternativu ke globalizaci tedy – ze svého hlediska – vidí v tom, že si všechny národy udrží svůj režim národní separace, izolacionalismu a zakonzervují své předchozí kultury. Jenže reálně se jedná o neuskutečnitelnou falešnou alternativu vyplývající z nepochopení globálního historického procesu. Přístup, jaký navrhují „antiglobalisté“, je špatný a ve skutečnosti není alternativou k historicky reálně probíhající globalizaci[2]. Problém je v tom, že:

Globalizace je objektivně vyvolána různorodou činností množství lidí sledujících své osobní a skupinové zájmy. A tyto zájmy ze své větší části vůbec nemají globální měřítko: po celou dobu trvání historie nemá absolutní většina lidí čas přemýšlet o osudech lidstva a ani to pro ně není příznačné, z čehož plyne, že nemají ani myšlenky a ideje globálního významu, které by cílevědomě a uvědoměle uváděli do života.

To, co se nyní nazývá „globalizací“, probíhalo i v minulosti, jenom to nemělo svůj název a nebylo to ve všedním životě společností ani v osobním životě většiny lidí tak markantní. Po dobu trvání celé nám známé historie civilizace současného lidstva vypadá „globalizace“ jako proces vzájemného prolínání národních kultur. V minulosti byla globalizace stimulována mezinárodním obchodem a dobyvačnou politikou. V současné době je převážně bezprostředně stimulována technicko-technologickou integrací národních hospodářství různých států do jednotného světového hospodářství celého lidstva.

Ekonomická složka globalizace po celou dobu trvání historie dominuje nad ostatními jejími aspekty a představuje proces integrace výrobních sil (obyvatelstva různých regionů planety a jejich zdrojů) do jednotného hospodářského systému celého lidstva, takže ve výsledku je ve světě stále méně hospodářských jednotek izolovaných jak od tohoto systému jako celku, tak i od jeho jednotlivých fragmentů.Dochází přitom k unifikaci organizace řízení výrobních sil v různých regionech planety a ke standardizaci techniky, technologií a produkce v globálních měřítkách.


[1] V tom smyslu že každý člověk bude umět několik jazyků a bude využívat každý z nich v souladu s jeho maximálními výrazovými možnostmi v těch či oněch aplikovaných aspektech své činnosti.

[2] Fakticky vzniká „internacionála antiglobalistů“, která koordinuje jejich protestní činnost ve všech státech světa, což znamená, že „antiglobalisté“ objektivně a nezávisle na jejich sebeprezentaci představují jednu z větví procesu globalizace.
______

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 54-56)

Epos

Epos je produkt ústní lidové tvorby. Epos je charakteristický tím, že v něm není dodržována kalendářní chronologie, takže se v něm mohou historicky různé události, které v reálné historii někdy dělí i několik staletí, na sebe vzájemně vrstvit, promíchávat a utvářet tak určitou „epickou událost“, která se v reálné historii nikdy neudála; různé historické osoby mohou být v eposu spojeny do jedné postavy, nebo může být činnost nějaké jedné osoby rozdělena mezi několik různých postav, přičemž se může dokonce stát, že tato původní osoba bude sama zcela opominuta[1]. Příčinou je role eposu v životě společnosti, kterou není předávání vědomostí o historii potomkům (což není možné bez kalendářní chronologie a faktologické přesnosti, ke kterým je epos lhostejný). Účelem eposu je na příkladu jednání postav v eposu dát potomkům mravně-etické ponaučení. Tyto vlastnosti eposu mají důležitý význam pro lidi, ale již ne pro absolutní většinu historiků (takových lidí jako Heinrich Schliemann, který dokázal ve starořeckém eposu vyprávějícím o Trojské válce a jejích hrdinech rozpoznat události reálné historické minulosti a potvrdit je archeologicky, je minimum). Kromě toho se díky postupnému rozvoji historické vědy a písemné kultury celkově, díky stále širšímu, ve svém základu knižnímu vzdělání, epos sám stává historickou minulostí, opouští lidovou kulturu a začíná se propadat do zapomnění.


[1] Za příklad může posloužit epická opera Pověst o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii od N. A. Rimského-Korsakova a V. I. Beľského. (Text libreta je uveden v Informační databázi VP SSSR, která je šířena na CD a některých webech s materiály Koncepce Sociální bezpečnosti. Komentáře k němu jsou uvedeny v práci VP SSSR Mrtvá voda).
_____________

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 16-17)

Korupce

„KORUPCIA je, ak sa niekto chce obohatiť na úkor druhého.
Ak máte intelektuálny potenciál, kapitál, kontakty, tak môžete robiť sofistikovanú korupciu. V podstate dokážete ukradnúť oveľa viac, ako keby ste používali nejaké hrubé násilie. Pomyselnou stupnicou obohacovania sa na úkor druhých sú:
1.) LUP, najjednoduchší, prvoplánový spôsob, ak na ulici niekoho olúpite. Je to násilie. V skutočnosti je to ale veľmi málo efektívne, lebo je to všeobecne odsudzovaný čin, polícia ho bude vyšetrovať, pravdepodobne vás zavrú a nejak veľa nezarobíte.

2.) GANG, skupina, ako nedávno vbehlo pár chlapíkov do zlatníctva a odniesli si pol milióna. Sú už organizovanejší, profesionálnejší, dokážu viac zarobiť, môže vznikať hierarchia, kde tí „šikovnejší“ sú navrchu, je to taký biznis model, ale opäť je to jasná ilegálna činnosť, bude to riešiť polícia.

3.) MAFIA sa venuje nielen trestnej činnosti, ale aj niečomu okolo. Máte nejaké legálne podnikanie, nejaké zakrývanie trestnej činnosti, ekonomickú trestnú činnosť. Vzniká prebytok financií, takže máte svoje štruktúry, svojich právnikov, môžete mať organizované úplatky pre štátne úrady a potom na tej vyššej úrovni sa snažíte mať kontakty na politikov a tam sa snažíte zasiahnuť.

4.) LOKÁLNA OLIGARCHIA, tu môžete zahodiť násilnú činnosť, už nemusíte robiť výpalné. Máte dostatočne politické väzby a tam cez tie kontakty a zákazky, si dokážete oveľa viac zarobiť, než cez nejaké tie mafiánske praktiky. Nepoznajú už priame násilie, spravujú vytvorený systém kontaktov a služieb, ktorý zabezpečuje veľké zárobky. Do istej miery vedia ovplyvniť, rozhodnutie štátnych orgánov. Málokedy aj legislatívne prostredie, skôr využívajú štrbiny systému. Väčšinou sú viazaní na určitých konkrétnych politikov, ak títo stratia moc, v podstate títo lokálni oligarchovia stratia konkurenčnú výhodu, už im nebudú dohadzovať zákazky, alebo môžu byť až trestne stíhaní. Keď sa strieda nejaká politická garnitúra, tak oligarchovia, ktorí s ňou boli v spojení, sa môžu dostať do nemilosti. Lokálna oligarchia zasahuje do politiky financovaním, či priamo zakladaním politických strán. Zároveň sa snaží budovať pozitívny imidž, t.j. má všelijaké charity, okrášľovacie spolky, má PR stratégie do médií, čiže oveľa organizovanejší spôsob činnosti, ktorý je komplexnejší a istom zmysle mainstreamovejší. Je to aj ilegálna činnosť, ale aj taká šedá zóna, čiže nieje to už úplná mafia.

5.) GLOBÁLNA OLIGARCHIA, tú tvoria vlastníci vplyvných nadnárodných korporácií a ľudia v pozadí tých korporácií. Táto oligarchia už má nadnárodnú pôsobnosť. Nelobujú iba u jednej národnej vlády, ale dokážu lobovať v medzinárodných inštitúciách po celom svete. Už nie sú viazaní na konkrétnych politikov, majú takú silnú pozíciu, že v podstate každý s nimi musí počítať, čiže cez média a dominanciu na trhu. Potrebujú politikov, ktorí akceptujú vytvorený globálny systém a nestavajú sa mu na odpor. Je to jedno, či sú to sociálni demokrati, centristi, kresťanskí demokrati, či liberáli. Nesmú byť anti-systémoví, alebo príliš nacionalistickí (národne orientovaní), pretože títo sú v rozpore s globálnou oligarchiou. Ak sa takí objavia sú nálepkovaní ako populisti, extrémisti, fašisti atď….“
________
…z relácie Politické mimovládky 9 – Financie – Korupcia globálnej oligarchie zo dňa 22.11.2019: https://www.youtube.com/watch?v=5qqPdzSXtGo

Kulak

Žukov o kulacích – 3 min