Pojmy dle KSB

Žrec – Žrečská moc

V našich dnech je termín „žrečská moc“ pro většinu lidí nesrozumitelný, neboť v jejich chápání světa má slovo „žrec“ stejný kořen slova jako slovo „žrát“, tj. cpát si břicho bez jakékoliv míry ve způsobu pojídání, v kvalitě a kvantitě jídla.

Ve skutečnosti je však slovo „žrec“ složené slovo a jednu z jeho částí, jeho smyslový základ, tvoří slovo „řeč“. Pokud si připomeneme staré názvy písmen staroruské azbuky, tak písmeno „Ž“ charakterizovalo slovo „žijete“, „R“ charakterizovalo „rci“. „Rci“ je tvar rozkazovacího způsobu analogický smyslu dnešního „řekni“. Z této analýzy smyslu strukturních komponent slova „žrec“ je možné vyvodit, že sociální funkcí žrečstva bylo životařečení, tj. mělo moc (ve smyslu, že slova nezůstávají bez následků odpovídajících jejich smyslu) „mluvit“ o tom, jak má žít společnost, jak má řešit problémy vznikající v jejím životě, a o tom, co bude následovat, pokud bude žít jinak a nebude řešit problémy zděděné z minulosti a to tím spíše, bude-li navíc pro sebe a své potomky produkovat problémy nové. To je podstatou toho sociálního jevu, který je možné slovy nazvat „žrečská moc“.

A pokud budeme analyzovat organizaci řízení v různých kulturách starověkého světa, tak pro většinu z nich je charakteristická dělba moci ve společnosti:

  • na „žrečskou“, plnící funkci prediktoru ve schématu prediktor-korektor,
  • a státní, která je přímo nebo zprostředkovaně podřízená „žrečské moci“ a plní funkci programově-adaptivního modulu[1].

Jinak řečeno, společnosti starověkého světa byly na základě historicky stabilních kultur více či méně efektivně řízeny podle plné funkce řízení na základě schématu prediktor-korektor.


[1] Pokud bychom byli přesní v použití slov, tak programově-adaptivní modul by se měl nazývat „výkonnou mocí“, neboť je to právě on, kdo plní koncepci řízení – uvádí ji do života; a to, co se nyní nazývá „výkonnou mocí“ je jeho součástí a může se nazývat „organizační“ nebo „administrativní“ mocí (v souladu s posledně jmenovaným pojmem se také objevil pojem „administrativní zdroj“). Současná společnost však necítí nesprávnost používání těchto slov.
________

Pokud to vztáhneme na etapy plné funkce řízení (dle DVTR), tak „žrečská moc“ je svou řídící podstatou konceptuální mocí. To znamená, že právě ona musí objevovat faktory, které vyvolávají společenskou potřebu řízení, vytyčovat ve vztahu k nim cíle, začleňovat tyto nové cíle do vektoru cílů řízení, formovat generální i dílčí koncepce řízení

ve vztahu ke společnosti a uvádět tyto koncepce řízení do života společnosti a činnosti státního aparátu (pokud takový aparát existuje). A kromě toho musí reagovat na celé spektrum zpětných vazeb.

Jestliže to nedělá, přestane žrečstvo být žrečstvem automaticky, nezávisle na svých vědomostech, návycích, minulých úspěších a aktuálních nárocích na příslušné postavení ve společnosti a deklarování svého postavení.

Dnešní doba je charakteristická tím, že nároků na „žrečskou moc“ je mnoho a kromě toho samotná společnost ve svém chápání světa vyzdvihuje do hodnosti žrečstva ty či ony sociální skupiny nebo profesionální korporace: duchovenstvo tradičních konfesí, novináře a média jako celek (jež dokonce získala titul „čtvrtá velmoc“), umělce, vědu jako odvětví činnosti.

Přitom však nikdo, obyčejní lidé, ani novináři a ostatní zástupci médií, ani věda a především její společenské a humanitní vědy, nedokáží říci nic podstatného o tom, na čem je založena „žrečská moc“ nebo jinak, jaké individuální kvality jsou vyjádřeny v žrečské moci – v konceptuální moci.

V podstatě znamená tato nejasnost veřejného mínění v odpovědi na otázku: Co ve své podstatě znamená „žrečská moc“ a jaké individuální kvality jsou v ní vyjádřeny?, že současné společnosti nemají konceptuální moc: připomeneme, že „moc (власть)“, „volosť (волость)“*, „vůle (воля)“ mají v ruském jazyce jeden slovní kořen, a že uplatňování vůle v psychice člověka vždy probíhá z úrovně vědomí a jedním z nástrojů vědomí je chápání světa. *[pozn. překl. volosť je jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích viz

Ve skutečnosti se žrečská moc zakládá:

  1. na zdokonalované, a proto efektivní individuální poznávací a tvůrčí kultuře;
  2. na vůli[1];
  3. na uvědomění si Božího Záměru (v něčem může být i mylné, ale to není neštěstí, pokud platí bod první a čtvrtý);
  4. na upřímném přání vybudovat si život – svůj vlastní, celé společnosti i lidstva – v souladu se směřováním Božího Záměru;
  5. a to všechno musí být doprovázeno dostatečně širokým rozhledem.

[1] Vůle jako životní jev je schopnost individua podřídit sebe samotného a průběh událostí okolo sebe realizaci své uvědomělé účelnosti.
________

Pokud neplatí třetí a čtvrtý bod, stává se ze žrečstva znacharstvo, které jedná pouze ve svém nebo něčím zištném zájmu, přičemž si uchovává svou konceptuální samovládu, i když omezovanou egoismem[1]. Pokud ve struktuře společnosti zaujímá postavení žrečstva, může si znacharstvo ponechat název „žrečstvo“, ale ve své činnosti již není orientováno na realizaci Záměru, ale na svou zištnost, čímž samo znehodnocuje slovo „žrečstvo“ ve vztahu k sobě samému až ke slovu se stejným slovním kořenem – „žrát“.


[1] Egoisté jsou odsouzeni být otroky a umírat jako otroci.
________

Pokud neplatí první bod, tak je možné stát se po přečtení kdečeho všeználkem-„teoretikem“; takové A. I. Solženicyn povýšeně nazýval „образованщиной/vzdělaninou“, jejímž představitelem je i on sám, neboť prvním bodem se pochlubit nemůže, stejně jako třetím ani čtvrtým[1].


[1] Již po napsání těchto řádek A. I. Solženicyn v noci z 3. na 4. srpna 2008 zemřel.
________

Chybí-li vůle, tak se nevolník v institucích (orgánech) moci může stát pouze technickým vykonavatelem vůle cizí.
Stejně tak jsou ve své většině objektivně neodůvodněné nároky na žrečské postavení ze strany novinářů a umělců. Žrečstvem nemůže být ani duchovenstvo tradičních konfesí, neboť tím, že se proměnilo v profesionální korporaci komerčně provozující příslušný náboženský kult, se svými svatými písmy a tradicemi ve výkladu života na základě těchto písem odcizilo životu i Bohu. Stejně tak nemůže být žrečstvem ani současná věda, neboť většina jejích představitelů jsou úzcí specialisté ve svých oborech a představitelé jejích „společenských“ a „humanitních“ věd sami nedokázali odhalit podstatu žrečské moci v životě společnosti a její projevy v dějinách jak celosvětových, tak i regionálních. Maximálně to někteří vědci a někteří umělci dokážou dotáhnout do postavení znacharů.

Ani tajné služby se nedokázaly stát žrečstvem: skutečnost, že právě ony jsou nejvíce informované o mnohých otázkách života společnosti a vědí to, co nevědí obyčejní lidé, není pro realizaci žrečské moci dostatečné[1].


[1] Pokud by KGB byla konceptuálně mocná, tak by se SSSR stal na začátku osmdesátých let 20. století jedinou „velmocí“ a učitelem národů všech ostatních států v záležitostech vyřešení sociálních a jiných problémů. To se týká i postsovětské Federální bezpečnostní služby.

Je-li žrečská moc chápána jako moc podmíněná uvědoměním si Záměru a upřímným přáním budovat život v souladu se směřováním Božího Záměru, je biblický projekt zotročení lidstva projektem znacharským – nějaká kultura poznání a tvorby se v něm projevila, vůle také, ale Záměr se rozhodli nahradit vlastními výmysly a své vlastní výmysly v chápání lidí povýšit na Záměr.
________

Konceptuální moc

Konceptuální moc tedy může být svým charakterem buď žrečská nebo znacharská. Přitom se však žrečstvo může dopouštět chyb a znacharstvo zase v důsledku svého omezeného chápání, aniž si to uvědomuje, může pracovat pro Záměr.

Přitom v sobě termín „konceptuální moc“ zahrnuje dva smysly:

  • zaprvé je to individuální moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a zavést ji do reálného procesu veřejného samořízení;
  • zadruhé je to moc samotné koncepce nad společností nepodmíněná osobnostmi těch či oněch lidí.

Zdroj: Základy sociologie 2 – (str 107-111)

Otrokářské systémy v dějinách

  • Nejprimitivnější mají zjevný, donucovací charakter a rozezlívají otroky, což vede k tomu, že špatně pracují a navíc se tak tyto otrokářské systémy stávají nebezpečnými i pro samotné otrokáře.
  • Ideálem otrokářství je uplatnění principu „hlupáka má práce ráda a hlupák je práci rád“ – systém, ve kterém by si otroci neuvědomovali skutečnost, že jsou vlastně otroky[1], a pokud by si to i uvědomili, tak by tento stav věcí považovali za přirozený přírodní zákon. Jejich chápání světa, ujařmený a zkreslený tvůrčí potenciál by jim neumožňovaly smést systém obnovující otrokářství v návaznosti pokolení. Tento ideál realizuje biblická koncepce zotročení celého lidstva ve jménu Boha, a také její světská verze – marxismus.

Pokud bychom hovořili o tom sociálním procesu, který byl realizován v dohledné historii pod konceptuální mocí biblického projektu a jeho pohlavárů, tak jde o proces přechodu od „primitivizmu“ k „ideálu“ otrokářství v tom smyslu, jak jsou tyto pojmy definovány výše.Potřeba řešit úkoly zavádění „ideálního otrokářství“ vede ke vzniku ještě jednoho specializovaného druhu moci – moci ideologické.


[1] „Nejhorším otroctvím je nebýt svobodným a za svobodného se považovat“ (J.W. Goethe: http://www.democracy.ru/quotes.php).

Zdroj: Základy sociologie 2

Ideologická moc

Funkcí ideologické moci je zaobalit svým charakterem zotročující koncepci do takových ideologických forem, ve kterých by podle názoru lidí přinášela dobrodiní, a proto by pro ně byla přijatelná, do takových ideologických forem, ve kterých by koncepce nevyvolala odmítání, nebo dokonce cílený aktivní odpor při jejím zavádění do řídící praxe, což by mohlo vést až ke vzniku a uvedení do života koncepce k ní alternativní.
Množství příkladů o tom, jak funguje a jakých výsledků dosahuje ideologická moc, poskytuje historie uvádění biblického projektu zotročení lidstva do života. Absolutní většina lidí je přesvědčena o tom, že přikázání: „nezabiješ“, „nepokradeš“, „nevydáš proti svému bližnímu svědectví křivého“ a jiná, vstoupila do kultury lidstva díky Bibli. A toto přesvědčení přetrvává navzdory tomu, že u všech národů kultura jejich společnosti v době, kdy ještě o Bibli nic nevěděly, tato přikázání v té či oné formě podporovala a jejich porušení se tak či onak trestalo.

A když lidem, jejichž chápání světa a etika byly zformovány pod nadvládou biblické koncepce, která jim byla vštěpena v nějakém ušlechtile znějícím ideologickém obalu, poukážete na fašistický projekt zotročení lidstva ve jménu Boha obsažený v Bibli, kterou jsou ve svém chápání světa zvyklí vnímat pozitivně, tak předpojatost zformovaná ideologickou mocí uvrhne většinu těchto lidí do stavu, ve kterém neví, jak zareagovat (do rozpaků), do hysterie, deprese, nebo naopak dělají, že se jich to vůbec nedotýká, nebo začnou vést úvahy odtržené od životní reality o tom, že Záměr je nevyzpytatelný, Bible je Božím vnuknutím, a že k pochopení skutečného smyslu biblických textů je zapotřebí požehnání legitimních („certifikovaných“) duchovních konfese, náboženství, které považují za pravdivé na základě předsudků kdysi zformovaných v jejich psychice apod.

To znamená, že lidé, kterým byla předložena biblická koncepce zotročení lidstva ve jménu Boha ve své obnažené podobě, bez jakýchkoliv ušlechtile vypadajících obalů, aby si mohli vše ujasnit a mravně zhodnotit, se chovají jako roboti, jejichž programové vybavení selhalo, nebo demonstrují svoji neschopnost dostat se z moci programů, které v jejich psychice zformovala ideologická moc. Výjimky jsou velice zřídkavé.

Dříve zmiňovaný anglický etnograf E. B. Tylor již v 19. století psal o podstatě ideologické moci v biblické civilizaci, i když tyto termíny nepoužíval:

«…ještě je třeba brát ohled na trendy ve vědě a umění, které jsou v přímém rozporu s kulturou[1].

Umět rozšiřovat otravu nepozorovaně ale spolehlivě, vybrušovat škodlivou literaturu do zhoubné dokonalosti, sestavovat úspěšné plány proti svobodnému bádání a proti svobodě slova, to vše jsou projevy znalostí a umění, jejichž zdokonalení sotva kdy povede ke všeobecnému blahu.» (Primitivní kultura, Moskva, Politizdat, 1989, str. 37).


[1] Přesnější by bylo místo „s kulturou“ napsat „se společenským rozvojem“ (naše poznámka k citaci).
________

A již zmiňované Besedy u krbu prezidenta USA F. D. Roosevelta[1] jsou jedním z mistrovských děl ve věci realizace funkcí ideologické moci tak, jak byly definovány výše.

V současných společnostech žijících pod konceptuální mocí biblického projektu globalizace ideologickou moc prosazuje a šíří: většina umělců, šiřitelé víry a duchovní kultů tradičních konfesí, společenské vědy, systém vzdělávání založený na jejich základě a žurnalistika.

Potřeba prosazování a šíření ideologické moci v davo-„elitářských“ společnostech, jako nástroje pro zavádění koncepce do života společnosti, je podmíněna dvěma okolnostmi:

  • nemožností otevřeně ohlásit ve společnosti nespravedlivou koncepci, neboť taková koncepce by byla společností minimálně odmítnuta a maximálně by v ní vyvolala cílevědomý odpor proti jejímu zavádění do života, což by vedlo k vypracování a uvedení do života alternativy (kromě toho by někdo mohl začít napodobovat zotročovatele ze závisti k jejich úspěchům, čímž by byl pro jejich činnost více či méně citelným rušivým elementem);
  • přáním nositelů nespravedlivé konceptuální moci, aby byli pro zotročovanou společnost neviditelnými, protože jim to umožňuje nezodpovídat se lidem ze svých činů.

Tj. ideologická moc není potřebná, pokud se skutečné záměry nositelů konceptuální moci shodují s jejich otevřeně vyhlašovanými ideály.


[1] Text uvedené knihy je na internetu dostupný na následující adrese: http://fictionbook.ru/author/franklin_ruzvelt/besediy_u_kamina/read_online.html?page=1.

Zdroj: Základy sociologie 2

Petr Novák ……Na čo je dobrá IDEOLÓGIA ???

„Ideologie je davově-elitářská záležitost pro stádo a skutečný Člověk ji nejen že nepotřebuje, ale je pro něj i škodlivá, protože sebou vždy přináší rozpor, konflikt, mezi těmi, co vyznávají jinou, nebo s ní nesouhlasí. Mravně a eticky vyspělý člověk žádné ideologie nepotřebuje, protože má vnitřní vedení, vedení Shora, nepotřebuje manuál co má dělat a jak se má chovat, to potřebují ovce…..Stalin se vzdal původní ideologie marxismu v knize Ekonomické problémy socializmu v SSSR a žádnou jinou nestanovil, nesepsal. „Pouze“ stanovil vektory cílů a způsob jak jich dosáhnout, tedy opět tu metodologii. …….Je KSB ideologie? Ne, je to praktická metodologie……..

Jsou pravidla silničního provozu metodikou jak pracovat v silničním provozu a nebo to je druh nějaké ideologie? Je to metodika, na které se (s menšími odchýlkami) shodl prakticky celý svět. Souhlasíte? Potřebuje řidič tuto metodiku, aby se bezpečně dostal kam potřebuje a nebo je pro něj nutná nějaká ideologie, která mu ukáže „soubor hodnot, hodnotový rámec, o který se opírá a podle kterého posuzuje…“ své vztahy s prostředím silničního provozu a s ostatními řidiči? Potřebuje něco takového? V řízení vozu nebo v řízení davu jde pořád jen o to řízení…Všimla jste si, že by existovalo více pravidel silničního provozu a byli mezi nimi konflikty? S ideologiemi to tak bývá a proto jsou mnohdy i vytvářeny…….Obhajobou ideologií voláte po konfliktech mezi lidmi, protože ideologií je vždy více a bojují mezi sebou a i kdyby dotyčná id. byla plná lásky k bližnímu, tak vždy když vyčleníte skupinu lidí z celku, tak mezi ní a celkem dochází k rozporu – konfliktu – násilí……….Idelogie jsou a vždy byly pouze nástrojem k OVLÁDÁNÍ (potřebuje lidi mravný Člověk ovládat?) davu a neměly, nemají a nikdy mít nebudou potenciál k rozvoji pro-lidské společnosti. Život a svět je nezměrný a ideologie je prizma, přes které je elitami ovcím vnucený pohled na svět, je to žalář, aby lidé žili tak, jak elity potřebují -v konkrétním algoritmu chápáni. Ideologie NENÍ manifestací metodiky v praxi, ale je to naopak její popření, zakrytí, aby ji lidé neaplikovali. Jóga je např. duchovní metodikou, zcela praktickou záležitostí a hinduismus je náboženská ideologie pro dav, která docílila v Indii toho, že jóga se stala okrajovou záležitostí a hinduismus učinil z Indie krypto-fašistický, kastovní stát. Je to pochopitelné?

Z jedu (ideologie) neuděláte chutný pokrm, stejně jako Hus neměl šanci přidáním lidštějších názorů do katolicismu z něj vytvořit něco jiného než jen další ubohou modifikaci Biblického projektu na zotročení lidstva. A takto můžeme probrat i ideologie politické. To co je určeno, vyrobeno, jako nástroj na ovladání, manipulování druhých, nemůže být využito lidsky……Ideologie spojují vždy jen určitou skupinu lidí proti skupinám jiným, proto existují, proto byly vytvořeny. Není to tedy celospolečensky jednotící prvek. Klidně mohu tvrdit: ideologie = záměrný konflikt ve stylu „rozděl a panuj“……Někteří lidé si dávají malé cíle a tak je ani nenapadne, že ideologie (jako nástroj), nikoliv nějaká konkrétní, ale vyloženě ten pojem, má řídit lidi neznalé řízení k obrazu elit a nikdy NEMĚL (!!!!) jiný důvod existence. Neměl. Islám (metodika) byl ovládnut wahábbismem (ideologií), jóga (metodika) hinduismem, komunismus (metodika jak žít lidsky) marxismem, Ježíšovo učení metodika cesty k Bohu) křesťanstvím/katolictvím, Buddhova Dharma (metodika sebe-poznání) buddhismem (ideologií klanění a uctívání), touha lidí po svobodě libertariánstvím a takto mohu pokračovat dál a dál. Proto Stalin a ani Putin žádné takovéto nástroje nepoužili, protože jsou zhoubné a snadno ovládnutelné.

Ale dokud si lidé nestanoví jasný cíl – vybudovat SKUTEČNĚ lidskou společnost, tak se neustále budou rochnit v bahně elitářských nástrojů a budou v nich hledat něco, co by mohli použít k…dalšímu šlápnutí na hrábě. ……Ideologie jako nástroj řízení nebyl, není a nikdy nebude použitelný jinde, než v davově-elitářské společnosti. Jen v davově-elitářské společnosti má tento nástroj uplatnění. TEČKA.“

Konceptuální moc

Analýza organizace řízení v životě společnosti tedy ukazuje, že plná funkce řízení je ve vztahu k davo-„elitářské“ společnosti realizována pěti specializovanými druhy moci:

  1. Konceptuální moc – moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a zavést ji do reálného procesu společenského samořízení. Je svým charakterem samovládná, neboť vychází z individuálních kvalit lidí. Kromě toho je konceptuální moc také mocí samotné koncepce nad společností.
  2. Ideologická moc – moc, která je podřízena moci konceptuální v obou smyslech toho termínu. Zahaluje koncepci do ideologických forem, které jsou přijatelné pro společnost a nevyvolávají její odmítnutí a odpor, a nemusejí být ve shodě s obsahem koncepce jako takové.
  3. Zákonodárná moc je vyjádřením koncepce v zákonodárství – v logicky více či méně strohých právních formách.
  4. Výkonná (a ve své podstatě – nařizovací, správní) moc je moc, která na základě zákonodárství bezprostředně řídí celospolečenské i místní záležitosti.
  5. Soudní moc (a v podstatě v plném souhrnu svých funkcí – dozorová-vyšetřovací-soudní moc) provádí: kontrolu dodržování platného zákonodárství, odhaluje fakta jeho porušení, odhaluje a trestá viníky, kteří se jeho porušením provinili.

Přitom je konceptuální moc, jako moc uplatňovaná lidmi, druhem moci, který je ve vztahu ke kvalitě života společnosti tím klíčovým. To ona je začátkem a koncem všech vnitřních sociálních okruhů přímých a zpětných vazeb v procesu řízení.

Všechny ostatní specializované druhy moci jsou podmíněny koncepcí řízení vycházející od nositelů konceptuální moci. Všechny koncepce mohou být ve své konkrétní podobě, v souladu se dvěma úkoly sociologie, o kterých byla řeč dříve, přiřazeny do jedné ze dvou tříd:

  • V té první třídě jsou orientovány na to, aby ta či ona menšina mohla nerušeně parazitovat na práci a životě většiny.

V nám známé historii současné globální civilizace koncepce spadající do první třídy byly a jsou všeobecnou politickou realitou. Rozdíl mezi nimi je pouze v tom, jaké konkrétní menšiny parazitují na práci a životě zbytku společnosti, a jak konkrétně je organizován systém jejich moci a parazitismu. V závislosti na tom, jak přesně jsou tyto otázky řešeny, před očima historiků a politologů vyvstávají společensko-ekonomické formace (rodové zřízení, otrokářství, feudalismus, kapitalismus, pseudosocialismus – marxisticko-internacistický nebo nacistický apod.) a typy státnosti (monarchie nebo republiky, ve kterých je moc té či oné oligarchie buď otevřená a je povýšena na celonárodní kult, nebo se ukrývá za institucemi falešné demokracie a za deklaracemi o všeobecné a všemožné rovnosti „práv občanů“).

  • V té druhé třídě jsou orientovány na vykořenění cílevědomě organizovaného parazitismu těch či oněch menšin na práci a životě většiny a na znemožnění jeho obnovy v budoucnosti (na což se nesmí zapomínat).

Koncepce, které patří do druhé třídy, byly v historické minulosti snem, který se mnohým zdál a zdá neuskutečnitelným navzdory Zjevením Shora o tom, že to právě ony jsou vyjádřením Božího předurčení ve vztahu k existenci lidstva. Sen o vybudování společnosti, ve které budou všichni lidé svobodní, ve které nebude mít místo systémově organizovaný parazitismus a útlak většiny parazitickou menšinou, byl v historii současné globální civilizace dostatečně úspěšně realizován v politické praxi státu jen jednou jedinkrát – v SSSR, když bolševizmus pod vedením J. V. Stalina odstranil z mocenských struktur vládnoucí strany a státu ideové marxisty – trockisty-internacisty – a podřídil si na určitou dobu byrokracii, která má sklon k parazitismu, je principiálně bezideová, a pro jejíž představitele „smysl života“ spočívá v tom být u moci a parazitovat na procesech řízení a životě zbytku společnosti[1]. Díky byrokratickému charakteru státního aparátu však byla výstavba spravedlivé společnosti v SSSR doprovázena masovým zneužíváním pravomoci a chybami, což v konečném důsledku také vedlo ke krachu SSSR.


[1] O činnosti J. V. Stalina a bolševiků pod jeho vedením v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti viz práce z roku 2006 – Jidášův hřích 20. sjezdu.

Zdroj: Základy sociologie 2

Byrokaracie

Pokračování předchozího textu
Přestože však zálePrincipiální rozdíl mravnosti a mravně podmíněných ideálů, ležících v základu každé ze dvou výše vyjmenovaných tříd koncepcí organizace života společnosti, nás přivádí k pohledu na zákonodárnou moc a zákonodárství společnosti, jak se o nich bude mluvit dále, které ve vzniklé tradici současného právního vzdělání nemají své místo. Vzhledem k tomu, že neví, co je to plná funkce řízení, zamlčuje „teorie státu a práva“ v té podobě, v jaké vznikla na Západě, problematiku podmíněnosti zákonodárství a zákonodárné moci mocí konceptuální a mocí ideologickou. Když se však z pozic Dostatečně všeobecné teorie řízení podíváte na život společností a zákonodárství různých společností, tak v každém zákonodárství dokážete vyčlenit tři základní složky:

  • Zákony, ve kterých je vyjádřena standardní běžná algoritmika samořízení společnosti podle koncepce vládnoucí v této společnosti. Tato složka zákonodárství je nezbytná, aby věci probíhaly „automaticky“ a tvůrčí potenciál řídících pracovníků se mohl soustředit na odhalování a řešení opravdu aktuálních problémů společenského rozvoje.[1]
  • Zákony, ve kterých je vyjádřeno řešení konfliktů dílčích řízení v mezích vládnoucí koncepce.[2]
  • Zákony, které jsou zaměřeny na ochranu řízení podle koncepce vládnoucí v této společnosti před řízením vycházejícím z alternativních koncepcí neslučitelných s vládnoucí koncepcí (v minulosti byly příkladem takového druhu zákonů ve zdánlivě „svobodném západním světě“ zákazy vykonávat určité profese v NSR v sedmdesátých letech 20. století na základě příznaku příslušenství ke komunistické a dalším „levicovým stranám“ [3]).

[1] Přestože však záležitosti běží i při byrokratickém způsobu vládnutí „automaticky“, tak byrokraté místo toho, aby odhalovali problémy společnosti a organizovali jejich řešení, řeší „tvůrčím způsobem“ úplně jiné úkoly – jak si nahrabat co nejvíc a jak zvýšit sociální postavení sobě, svým příbuzným a přátelům: v tom také spočívá parazitismus byrokracie.

[2] V tomto aspektu je zákonodárství, které si protiřečí, nevysychajícím zdrojem soudních pří, generátorem korupce a zajišťuje právnické korporaci její parazitismus. To je také důvod, proč nemají v davo-„elitářských“ společnostech sami právníci zájem na jeho likvidaci, ale naopak na jeho dalším rozvoji a na dalším narůstání protimluvů v něm.

[3] «Na Západě vás mohou o profesi připravit za politiku, vyzývavý oděv a cibuli.
Databáze, které může využít zaměstnavatel pro získání informací o novém zaměstnanci (jeho výpis z rejstříku trestů, informace o zákazu vykonávat odbornou činnost apod.), existují ve všech státech západní Evropy a USA. Stačí odeslat oficiální dotaz. V EU bude navíc brzy zřízen jednotný rejstřík. Hlavy ministerstev vnitra a spravedlnosti členů aliance rozhodly, že od nynějška budou mít policejní orgány společný přístup k národním databázím s údaji o zločincích a lidech podezřelých z terorismu. A v USA mají v úmyslu vytvořit internetovou databázi osob, které se dopustily sexuálních zločinů ve vztahu k neplnoletým.
Občané mohou být zbaveni práva vykonávat určité druhy činností i z politických důvodů. Již na začátku sedmdesátých let 20. století byl v NSR přijat zákon o zákazu vykonávat profesi Berufsverbot. V souladu s tímto zákonem nemohou být do práce ve státních orgánech přijati lidé, „kteří si za svůj cíl staví svržení ústavního zřízení“. V Polsku mají zakázáno zaujímat vysoké funkce lidé, kteří dříve spolupracovali se sovětskými tajnými službami. V Turecku se taková omezení týkají lidí odsouzených za radikální islamismus. Bývalí úředníci – týká se to hlavně zákonodárců – mohou být zbaveni práva po určitou dobu vykonávat funkce v obchodních společnostech. V Itálii takový zákon platí pro ministry (doba zákazu je jeden rok), v Kanadě ve vztahu ke všem úředníkům na dobu od jednoho roku do dvou let). Existují i zábavná omezení. V mexické provincii Guadalajara nesmí ženy, které „nosí vyzývavý oděv“, pracovat ve státních úřadech. Ve městě Waterloo (Nebraska, USA) nesmí lidé, kteří jedí cibuli, pracovat jako holiči/kadeřníci.» (http://www.finiz.ru/economic/article1165011/?print)
_________________________
Konec poznámek pod čarou

  • Kromě výše uvedeného se mohou v zákonodárství vyskytovat „šumy“.

„Šumy“, to jsou zákony nebo jednotlivé paragrafy zákonů, které díky konceptuální nevyhraněnosti zákonodárců a díky tomu, že nepochopili podstatu koncepcí řízení obou vzájemně se vylučujících tříd, jsou vyjádřením norem vhodných pro alternativní koncepce, a jsou proto neslučitelné s tou vládnoucí. Jsou to také nesmyslné zákony bez ohledu na jejich konceptuální podmíněnost. K právním „šumům“ je možné přiřadit v aplikační praxi i výklady nejednoznačných formulací zákonů, které byly sice napsány pro jednu koncepci, avšak v souladu s normami koncepcí k ní alternativních. Normy zákonů, jejichž smysl není jednoznačný a které si vzájemně protiřečí, jsou výsledkem krajně nízké kultury myšlení a vyjadřovacích schopností zákonodárců, pokud nejsou přímo plodem zlého úmyslu.

Vztah k právnickým „šumům“ může být v různých koncepcích různý: od jejich cílevědomého odhalování a odstraňování (v koncepcích, které jsou orientovány na zavádění spravedlnosti do života a vykořeňování parazitismu) až do jejich přizpůsobování potřebám vládnoucí koncepce (v koncepcích zotročení s jejich různorodým obojetným výkladem mravně-etických norem).

Řečené v podstatě znamená, že neví-li společnost, jak v ní vzniká konceptuální moc; zda má žrečský nebo znacharský charakter, pak taková společnost nemá nad sebou moc, tj. taková společnost je společností nevolníků a rukojmích těch, kteří ovládají koncepci řízení vládnoucí jejich společnosti. Takže když se na to podíváme z pohledu plné funkce řízení a organizace řízení v životě společnosti:

Systém zastupitelské demokracie a dělby moci, kde jsou přítomny pouze ty druhy moci, které odpovídají programově-adaptivnímu modulu schématu řízení prediktor-korektor při realizaci plné funkce řízení, je jedním z nástrojů zotročení této společnosti cizí konceptuální mocí.

Vzhledem k tomu, že charakter konceptuální moci, jako moci uplatňované lidmi, je podmíněný jejich individuálními kvalitami, je konceptuální moc autokratická – samovládná. A právě tato objektivní vlastnost konceptuální moci obnažuje neadekvátnost představ různých těch „politologií“, kterým není znám jev konceptuální moci, o demokracii obecně, o zastupitelské demokracii jmenovitě, i o tom nechvalně proslulém „totalitarismu“.

Zdroj: Základy sociologie 2

6 priorit řízení – vlivové prostředky

Pokračování textu
Realizace plné funkce řízení v životě společnosti před nás staví otázku, jaké byly v globálním historickém procesu uplatňovány prostředky řízení života společností. Vzhledem k tomu, že je každá společnost tak či onak řízena, je možné globální historický proces posuzovat jako globální proces řízení, který je na jedné straně souhrnem množství procesů regionálních řízení (politik regionálních států a mezinárodních, do států nezformovaných sil: mafií, židovstva, diaspor), a na druhé straně sám probíhá v rámci procesů života Země a Vesmíru, které jsou ve vztahu k němu hierarchicky vyšší.

S ohledem na to jsou z pohledu pozic DVTŘ na život společností v historicky dlouhodobých časových intervalech (sta a více let) vlivové prostředky, jejichž promyšlené využití umožňuje řídit život i smrt společností, následující:

  • Informace světonázorového charakteru[1] – metodologie poznání a tvořivosti[2]. Na základě osvojení této metodologie si lidé budují – individuálně i společensky – své „standardní automatismy“ rozpoznávání dílčích procesů v plnosti a celistvosti Všehomíru a tvoří si ve svém vědomí hierarchii uspořádání procesů i jejich vzájemné vloženosti. Metodologie poznání a tvořivosti je základem kultury myšlení, konceptuální autonomie a ucelenosti řídící činnosti, včetně vnitřní společenské svrchovanosti jak v hranicích regionu, tak i v globálních měřítkách.
  • Informace kronikářského, chronologického charakteru všech odvětví Kultury[3] a všech odvětví Poznání, které umožňují rozpoznat směřování průběhu procesů a uvádět mezi sebou do souvztažnosti dílčí odvětví celkové Kultury i odvětví Poznání. Má-li člověk s ohledem na Všehomír na základě svého smyslu pro míru přiměřené vnímání světa, dokáže prostřednictvím „síta“ svého vnímání a chápání světa – subjektivní lidské míry rozpoznávání vyčlenit z vnímaného „chaotického“ toku faktů a jevů dílčí procesy.
  • Informace fakticko-popisného charakteru: popis dílčích procesů a jejich vzájemných vazeb je podstatou informací třetí priority, do které spadají věrouky náboženských kultů, světské ideologie, technologie a faktologie všech vědeckých odvětví.
  • Ekonomické procesy jako vlivový prostředek podřízený čistě informačním vlivovým prostředkům prvních tří priorit prostřednictvím financí (peněz), které jsou maximálně zobecněným druhem informace ekonomického charakteru.
  • Prostředky ovlivňující lidskou genetiku. Historicky reálně jde o prostředky genocidy, které zasahují nejen žijící lidi, ale i jejich následná pokolení a ničí jejich geneticky podmíněný potenciál osvojení si a rozvíjení kulturního dědictví předků: jaderné vydírání – hrozba jeho použití[4]; alkoholická, tabáková a jiná narkotická genocida[5], potravinové doplňky, všechny ekologii znečisťující látky, některé léky, velkoměsta typu „kamenných džunglí“ – reálné použití; „genové inženýrství“ a „biotechnologie“ – potenciální nebezpečí.

Ale zároveň s touto celkem smutnou historickou praxí existuje i názor, že další krok ve svém evolučním vývoji udělají lidé uvědoměle a cílevědomě díky svému individuálnímu rozvoji – až si osvojí svůj současný genetický potenciál.

  • Ostatní vlivové prostředky, především silové – zbraně v tradičním chápání toho slova, které zabíjejí a mrzačí lidi, ničí a likvidují materiálně-technické objekty civilizace, hmotné kulturní památky a nositele jejich ducha.

Přesto jednoznačné rozhraničení výše uvedených vlivových prostředků neexistuje, neboť mnohé z nich mají kvality, díky kterým mohou být přiřazeny k různým prioritám. Uvedená hierarchická uspořádanost jejich klasifikace však umožňuje vyčlenit dominantní vlivové faktory, které mohou být použity jako prostředky řízení a konkrétně jako prostředky potlačení a likvidace jevů v životě společnosti, které jsou z hlediska řízení a koncepce nepřijatelné.


[1] Různým typům vnímání a chápání světa jsou věnovány hlavy 2 a 3.

[2] Metodologii poznání a tvořivosti je věnována hlava 5.

[3] Ještě jednou zopakujeme: v současném kontextu se kulturou rozumí veškeré informačně-algoritmické vybavení chování lidí, které není v návaznosti pokolení předáváno na základě genetického mechanismu biologického druhu Člověk rozumný.

[4] Existence strachu v psychice rodičů se předává prostřednictvím duchovního dědictví potomkům, tj. narušuje jejich genetiku. To znamená, že i v případě, kdy jaderné zbraně jenom leží v arsenálech a k bojovému použití jsou pouze neustále připraveny, narušují vzbuzováním strachu lidskou genetiku.

[5] «The Wall Street Journal informoval o výsledcích nového výzkumu mezinárodní skupiny výzkumníků, kteří zkoumali vliv alkoholu na zdraví Rusů: bylo zjištěno, že právě nadměrné požívání alkoholických nápojů po rozpadu SSSR zapříčinilo v Rusku více než polovinu úmrtí lidí ve věkové kategorii od 15 do 54.

V Rusku 52% všech úmrtí souvisí se zneužíváním alkoholu, ačkoliv celosvětový ukazatel je pouze 4%. Podle informací se na výzkumu podíleli ruští, britští a francouzští odborníci z oblasti zdravotnictví a při svém výzkumu vycházeli z údajů o úmrtnosti v letech 1991 – 2001 ve třech průmyslových městech západní Sibiře.» (26. června 2009: s odkazem na Associeted Press http://www.inopressa.ru/wsj/2009/06/26/11:10:00/alco ).
___________

Při použití tohoto souboru uvnitř jednoho sociálního systému se jedná o jeho zobecněné prostředky řízení. Při použití těchto prostředků jedním sociálním systémem (sociální skupinou) ve vztahu k jiným se v případě neslučitelnosti jejich koncepcí řízení jedná o zobecněné zbraně, tj. prostředky vedení války v tom nejobecnějším chápáním tohoto slova; nebo také o prostředky podpory samořízení v jiném sociálním systému, není-li řízení v obou systémech konceptuálně neslučitelné.

Prioritám zobecněných prostředků řízení / zbraní je možné dát krátké názvy:

  1. Metodologická (rozumí se tím metodologie poznání a tvořivosti).
  2. Historicky-algoritmická[1].
  3. Faktologická.
  4. Ekonomická.
  5. Genetická.
  6. Silová.

Uvedené pořadí určuje prioritu uvedených tříd vlivových prostředků na společnost, neboť změna stavu společnosti pod účinkem prostředků vyšších priorit má v porovnání s účinkem těch nižších daleko větší následky. To znamená:

historicky dlouhodobých časových intervalech operační rychlost vzrůstá od první priority k šesté, a nevratnost výsledků jejich použití, která v mnohém určuje efektivitu realizace vytyčených cílů v životě společnosti ve smyslu jednou a provždy – klesá ve směru od první priority k šesté. To samé platí ve většině případů i o „viditelnosti“ jejich použití v davo-„elitářské“ společnosti: působení na nižších prioritách je pro člověka z davu viditelnější, než na těch vyšších.

Takže:

  • aby byl stát silný na šesté prioritě, musí mít střízlivé obyvatelstvo i vojáky ve svých ozbrojených silách (pátá priorita), neboť vojáci „pod parou“ nebudou schopni bojové přípravy a v případě útoku nepřítele vystřízliví až „na onom světě“, nebo v zajetí (nemluvě o tom, že i v dobách míru jsou „podnapilí lidé“ jak v ozbrojených silách, tak i v civilu jedním z hlavních zdrojů různých neštěstí);
  • musí zajistit své ozbrojené síly ekonomicky (čtvrtá priorita), a to znamená nejen zajistit financování programů různého druhu, ale také umět řídit oběh peněz v souladu s cíli své politiky,
  • kromě toho je však také nezbytné mít vždy po ruce pokrokové ideje různého druhu (vojensko-organizační, strategické a taktické, technicko-technologické), neboť bez existence idejí (třetí priorita) financování programů nepovede ve vědě a technice včetně té vojenské k pokroku, ale pouze k hrané okázalosti a vydávání zpráv o blahobytu, jako tomu bylo v epoše brežněvovské „stagnace“;
  • a takové ideje vycházejí ze znalosti minulosti (druhá priorita), z negativních zkušeností z minulosti a z nespokojenosti pramenící z problémů zděděných z minulosti; kromě toho jsou lidé systematicky se nacházející „pod parou“ a jejich potomci (pátá priorita) v důsledku své degradace, jak biologické tak i sociální, sotva schopni osvojit si kulturu svých předků, nemluvě už vůbec o tom, aby sami generovali nové ideje a tuto kulturu dále rozvíjeli;
  • a samy o sobě jsou nové ideje vyjádřením orientace na budoucnost, efektivity individuální poznávací a tvůrčí kultury (první priorita) a její rozšířenosti ve společnosti;
  • a to všechno dohromady vyžaduje příslušnou sociální organizaci, aby se zobecněné prostředky řízení / zbraní vzájemně podporovaly v celém souhrnu svého použití v souladu s vytčenými politickými cíli[2] (a to předpokládá všeobecnou gramotnost v oblasti řízení, která je důsledkem osvojení si první priority).

[1] Vzhledem k tomu, že v chronologii událostí je vyjádřena algoritmika rozvoje, nazývala se tato priorita v pracích vnitřního prediktoru SSSR vydaných před rokem 2010 „chronologickou“, což nebylo zcela přesné, neboť jde o charakteristiku na základě vnějších projevů, a ne na základě její podstaty.

[2] A jak ukazuje praxe, tak jejich souhrn nebyla naše domácí „elita“ schopná zvládnout po celou dobu nám známé historické minulosti.

Zdroj: Základy sociologie 2

Hry s nenulovými součtem

Úryvek z veřejné přednášky Plné fce řízení
Pokračování textu…
V základu parazitismu jedinců a různorodých menšin na práci a životě okolní většiny leží různé druhy „her s nenulovým součtem“. Institut půjčky s úrokem, o které se mluvilo v kapitole 8.4, je pouze jednou z množství takových „her s nenulovým součtem“ v životě společnosti (byla tam v poznámce uvedena i definice tohoto termínu). Část „her s nenulovými součty“ společnost produkuje sama nezávisle na záměrech lidí a je možné je nazvat objektivně vznikajícími „hrami“; a část jich lidé produkují úmyslně s cílem parazitovat na práci a životě zbylé společnosti – to jsou potom úmyslně organizované „hry“.

V minulosti nebyl parazitismus společnosti popisován v termínech teorie her, nicméně existoval, a byl charakterizován takovými definicemi jako vymáhání „renty z postavení“, ať už mělo v různých epochách podobu jakoukoliv; a pokud si to promítneme na systém společenské dělby práce, je tato „renta z postavení“ monopolně vysokou cenou placenou za produkt „elitářská“ práce, která není žádným způsobem ospravedlněna svou kvalitou, je-li tato kvalita hodnocena z pohledu zájmů společenského rozvoje.

A to se především kromě všeho ostatního týká práce řídící: v davo-„elitářských“ společnostech, počínaje z určité úrovně „vertikální moci“, je přístup k funkcím ve větší či menší míře podmíněn klanovou příslušností nebo loajalitou jedince k těm či oněm klanovým skupinám, které mají v „elitě“ hierarchicky vyšší postavení. Práce v těchto funkcích je přímo nebo zprostředkovaně oceňována na základě monopolně vysokých cen, které nejsou žádným způsobem podmíněny kvalitou řízení, je-li to hodnoceno z hlediska zájmů společenského rozvoje a ne z hlediska uspokojení egoismu té či oné parazitující menšiny.

Budeme-li mluvit o „hrách s nenulovým součtem“ ve společnosti, tak:

  • Objektivně vznikající „hry“ jsou vlastně pokušením. Ta hlavní vzniká jako výsledek nerovnoměrného rozložení různorodých znalostí a návyků ve společnosti jako prostředků pro zajištění postavení a ekonomické životní úrovně jedinců – nositelů příslušných znalostí a návyků. V Koránu se o tom mluví přímo (súra 39. Skupiny):

«49. Když neštěstí se dotkne člověka, tu volá Nás, avšak později, když zahrneme jej dobrodiním Svým, hovoří: „Dostalo se mi toho pouze díky vědomostem mým.“ Nikoliv, bylo to jen pokušení, avšak většina z nich to neví!»[1]


[1] Povšimněme si, že tímto veršem Korán poukázal na zdroj vytvářející předpoklady k „vykořisťování člověka člověkem“ – monopol na znalosti umožňující vytěžit monopolně vysoké ceny na produkt své činnosti při výměně zboží ve společenské dělbě práce, a udělal to 1 300 let před „zakladateli vědeckého komunismu“. A přitom je toto vodítko daleko přesnější, než řečnění „mraksizmu“ o soukromém vlastnictví.
__________

Takže v důsledku objektivní nevyhnutelnosti vzniku „her s nenulovým součtem“ různého druhu v životě společnosti a také v důsledku – nevyhnutelnosti určitého přerozdělení výher a proher z těchto her mezi členy společnosti – všechna od Boha pocházející náboženství zavazují lidi vracet to přebytečné společnosti a konkrétně – těm potřebným, kteří byli v těchto „hrách s nenulovým součtem“ opominuti, aby ve společnosti nebyli nezaopatření lidé a společnost se tak mohla úspěšně rozvíjet.

A za odmítnutí řídit se tímto doporučením má následovat odpověď: «… Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.» (Lukáš, 12:48).

  • „Hry s nenulovým součtem“, které jsou úmyslně organizované s cílem parazitovat na práci a životě okolních lidí, se odedávna nazývají jednoduše – PODVOD. Hlavní druhy podvodů – úmyslně organizovaných „her s nenulovým součtem“ – jsou v současné globální civilizaci následující:
  1. systém ohlupování lidí pod rouškou jejich osvěty a vzdělávání počínaje od povinného školního vzdělávání a konče tím specializovaným vysokoškolským, přiznávání vědeckých stupňů a titulů[1], a také systémy zasvěcení do oblastí všemožného reálného i domnělého „esoterismu“ doplňující systém veřejného vzdělávání (systém vzdělávání v souhrnu svých exoterických i esoterických větví pěstuje neadekvátní chápání světa a formuje tak sociální základ pro systém moci, který využívá princip „každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí více“; nevzdělaný nebo falešným způsobem vzdělaný jedinec je odsouzen být závislý na těch, kteří byli vzdělaní tím správnějším způsobem – o rozdílné
  2. efektivitě vnímání a chápání různých typů pojednávala kapitola 2.3)[2];
  3. institut půjčky s úrokem a „spekulativní sektor ekonomiky“, který je na něj navázaný a kde se peníze nevyrábějí dokonce ani „ze vzduchu“, ale přímo z ničeho, čímž jsou okrádáni a zotročováni pracující – kteří sice „nedělají“ peníze, ale zato dělají různé užitečné věci[3];
  4. hazardní hry[4] (majitelé „herního byznysu“ vždy shrábnou výhru, ze které se část dostane malému podílu z celkového počtu všech hráčů, kteří jsou odsouzeni k hromadné prohře);
  5. dosažení organizačně-technologické výhody hospodářského systému jedné společnosti nad hospodářskými systémy jiných společností díky pokřivení řízení v těchto společnostech v jejím zištném zájmu;politika propagování a vštěpování alkoholismu a jiných druhů narkomanie[5] (lidé závislí na omamných prostředcích degradují psychologicky i fyzicky, upadají do biochemické závislosti na nich a v důsledku se stávají závislými na sociálně mocných distributorech těchto omamných látek);
  6. dosažení vojensko-ekonomické převahy s cílem vydírat hrozbou války nebo reálnou agresí.

[1] Tato problematika bude rozebrána dále v hlavě 10. Kromě toho o tom v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti pojednává práce vnitřního prediktoru SSSR – Potřebujeme jinou školu (Analytický sborník k pedagogickým otázkám. Pracovní materiály k vypracování Strategie reformy vzdělávacího systému) a analytická zpráva ze série K současné situaci č. 4 (64), 2007 Ruská akademie věd brojí proti pseudovědě? – Zameťte si před vlastním prahem…

[2] S ohledem na to je dobré si připomenout i dříve (v kapitole 3.1) zmiňované rozhořčení Alexandra Makedonského kvůli tomu, že Aristoteles zveřejnil některá svá filosofická učení. V podstatě se v jejich korespondenci jedná o zavedení a udržování „hry s nenulovým součtem“ na úrovni první až třetí priority zobecněných prostředků řízení.

[3] V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti se o tom pojednávalo nejednou. Viz například práce vnitřního prediktoru SSSR: Mrtvá voda, Krátký kurs…, Kýlu ekonomiky je třeba „vyříznout“; teze K pochopení makroekonomiky státu a světa.

[4] Stát je stimuluje a dokonce vytváří zvláštní „zóny“ pro jejich kultivaci – jen ať je u nás všechno stejné jako u „civilizovaných“ a my majitele herního byznysu zdaníme, a budeme mít peníze i na to, abychom mohli řešit problémy boje s chudobou. To znamená, že stát se účastní v zákonné zlodějně, aby potom část toho, co bylo ukradeno, rozdal těm, kteří byli pomocí herního byznysu okradeni.

[5] Vzhledem k tomu, že k tabáku a alkoholu inklinují především psychicky nestabilní a slabí jedinci, tak tím, že získává do státní pokladny daně z těchto škodlivých látek, stát vlastně přiznává, že buduje „svobodnou“ společnost na utlačování psychicky nestabilních a slabých lidí. Nemluvě už vůbec o tom, že za SSSR, kde byla ve srovnání s postsovětským Ruskem úroveň spotřeby alkoholu v přepočtu na jednoho obyvatele daleko nižší a stát měl na výrobu a prodej alkoholu monopol – na jeden rubl příjmů do rozpočtu z jeho prodeje připadalo od 3 do 5 rublů účetně evidované škody způsobené jeho konzumací. O škodách, které se v účetnictví neobjeví (které však přesto vznikají a mají podstatný vliv na život společnosti) ani nemluvě.
____________

To znamená, že na každé prioritě zobecněných prostředků řízení objektivně vznikají a kromě toho mohou být organizovány různorodé „hry s nenulovým součtem“.

Zároveň s tím, že jsou „hry s nenulovými součty“ nástrojem parazitismu jedinců a menšin na práci a životě většiny, jsou ale také prostředkem uvádění do života cílů politiky, která vůbec nemusí být vždy nespravedlivá. A konkrétně:

Nejmocnější „hrou s nenulovým součtem“ je činnost lidí zaměřená na vypracování efektivní individuální poznávací a tvůrčí kultury a její šíření ve společnosti. Díky její individuální a náboženské podmíněnosti[1] je podstatou té hry a její charakteristickou vlastností osvobození jedinců a společnosti od dříve jim vlastní nespravedlnosti, z čehož plyne, že tuto „hru s nenulovým součtem“ objektivně není možné zneužít.


[1] O tom pojednávaly hlavy 4 – 5. Kromě toho se o tom v Koránu mluví přímo: «A Bůh napsal: „Věru že zvítězím Já i poslové Moji!“, vždyť Bůh vskutku je silný a mocný.» (súra Hádka, 58:21) – a vzhledem k tomu, že pouze Bůh má moc nad Rozlišením, je toto tvrzení pro ty, pro které není existence Boha výmyslem, ale životní realitou, nevyvratitelné.
________

Hra s nenulovým součtem je termín z matematické disciplíny, která se nazývá „teorie her“.

Hra s nenulovým součtem je hra, jejíž princip je postaven takovým způsobem, že nezávisle na strategii, kterou zvolí různí účastníci dané hry, je výhra vždy jednoznačně a předem určena pouze pro jednoho z nich. Hry se mohou účastnit jak individuální hráči, tak i korporace. V případě, že jsou účastníky hry korporace, je souhrnná výhra ve hře s nenulovým součtem určena pouze pro jednu z nich. Ovšem mezi účastníky, ze kterých se korporace skládá, mohou být i takoví, kteří prohrají a naopak mezi účastníky, ze kterých se skládají ostatní korporace, mohou být i takoví, kteří i při celkové prohře své korporace získají nějakou dílčí výhru. Tato okolnost může dobře krýt charakter hry jako hry s nenulovým součtem, jestliže hráči nevnímají hru a její algoritmiku jako celek, ale vidí pouze nějaké její fragmenty, které si nedokážou pospojovat dohromady.

Zdroj: Základy sociologie 2 (str 123-127)

Elita

A v tomto konkrétním případě je termín „elita“ objektivně nejednoznačně chápaný dokonce i ve svém lexikálním významu:

  • elita obecně – „nejlepší, vybraní“ (Sovětský encyklopedický slovník, Moskva, vydavatelství Sovětskaja encyklopedija, 1987, str. 1533);
  • ve vztahu ke společnosti jsou elitou ti „nejlepší představitelé společnosti nebo nějaké její části“ (Výkladový slovník cizích slov pod redakci L. P. Krysina, Moskva, vydavatelství Russkij jazyk, 1998, str. 825).

Tyto formulace od počátku předpokládají – podmíněný mravností a chápáním světa – subjektivismus volby:

  1. Určitého souboru parametrů, na základě kterého jsou vybíráni představitelé „elity“, a tyto parametry musí odpovídat těm či oněm objektivním okolnostem.
  2. Významu metrologicky průkazných definic „nejlepší“, „předčící jiné“ představitelů nějaké množiny pro každý z parametrů jejich výběru.
  3. Uspořádanost souboru parametrů podle priorit důležitosti každého z těchto parametrů pro subjekt, který „elitu“ vybírá.

Bez obecně přijaté určitosti všeho vyjmenovaného ve společnosti není jednoznačné chápání termínu „elita“ možné.

V souladu s objektivní podmíněností tohoto algoritmu vypracování smyslu slova „elita“ v jazyce je každá společnost objektivně „mnohoelitní“. Pro její mnohoelitnost je objektivním základem skutečnost, že jedna a ta samá sociální skupina je podle názoru jednoho člověka – „opravdovou elitou“ a podle názoru druhého zase „pseudoelitou“ nebo „kontraelitou“, nebo podmnožinou, která v porovnání s hlavní statistickou masou nevyniká ničím zvláštním, nebo je „hanbou lidstva“.

V důsledku výše předvedené historicky stabilní objektivní nejednoznačnosti smyslu slova „elita“ je procvičování se v „definicích“ na téma vyčlenění „elity“, „pseudoelity“, „kontraelity“, „vládnoucí třídy“ a snažení se přidat získaným fikcím obecně kulturní význam hodnověrné znalosti, zbytečnou ztrátou času v pokusu překonat: 1) objektivní podstaty ruského jazyka, 2) geneticky zaprogramované systémové principy lidského chápání světa a 3) Život jako takový.[1]


[1] Tím, že se S. Vaľcev držel tohoto přístupu, došlo k porušení principů zajištění metrologické průkaznosti sociologie jako vědy, i když on se o této problematice vůbec nezamýšlel.
_____

Z výše uvedených důvodů jsou v Koncepci sociální bezpečnosti slovo „elita“ a jazykové konstrukce od něj odvozené při posuzování různých aspektů davo-„elitářství“ jako jevu v životě lidstva uváděny v uvozovkách.

Kromě toho samo o sobě slovo „elita“ vůbec nepředpokládá, že je funkce řízení společnosti neoddělitelnou vlastností nebo alespoň právem té či oné sociální „elity“, jako určité množiny lidí, jejíž představitelé převyšují ostatní členy společnosti nějakými svými kvalitami včetně přání a schopnosti realizovat řídící funkce celospolečenského významu.

To, co S. Vaľcev nazývá „vládnoucí třídou“, která nějakým způsobem, nezávisle na svých mravech a etice, realizuje řízení společnosti, je jen jedna elita z celého množství elit (bez uvozovek), jejíž představitelé vyhráli (nebo neustále vyhrávají) v boji o získání takového sociálního postavení ve vnitřní struktuře společnosti, se kterým se skutečně v dané historicky vzniklé struktuře vnitřních společenských vztahů pojí některé mocenské pravomoci a reálně uplatňované řízení celospolečenského nebo regionálního významu.

Jinými slovy, ten problém spočívá v tom, jaká elita z celého množství elit (bez uvozovek) vybojuje v historicky konkrétní společnosti to postavení, které Vaľcev nazývá „vládnoucí třídou“. Jsou-li to ničemové, které Vaľcev nazývá termínem „pseudoelita“, tak to znamená pouze jedno: že daná společnost není schopna vychovat dostatečný počet spravedlivých lidí, kteří by dosáhli kvalit řídících pracovníků a neumožnili by takzvané „pseudoelitě“ získat postavení takzvané[1] „vládnoucí třídy“. A společnost v takovém případě nemá a nemůže chovat ve svém životě žádné opodstatněné naděje, že si elita ničemů a omezenců sama o sobě uvědomí svoji podstatu a promění se v takzvanou „skutečnou elitu“: i když někteří její představitelé jsou pod tlakem okolností, které jsou někdy velmi tvrdé a kruté, schopni vzpamatovat se a přejít od ničemných korporativních mravů a etiky k lidštějším. 

Nicméně ve společnosti se opravdu obnovuje určité množství lidí, kteří jsou přesvědčeni, že právě oni jsou jakoby těmi „nejlepšími“, protože objektivně převyšují ostatní především v ukazatelích svého „intelektuálního výkonu“ a erudici, takže právo na moc nad zbylou společností je jakoby v jejich případě nepopiratelné.

Jak však dokládá historie, tak se v sociálních korporacích, které jsou vytvářeny ve společnostech na základě přesvědčení jejich účastníků o tom, že „oni jsou těmi nejlepšími a proto mají právo…“, ve skutečnosti projevují stejné zákonitosti stádního chování, které opět „objevili“ vědci z Leedsu a Utrechtu, jak jsme o tom psali na začátku této hlavy.Proto podle našeho názoru v Koncepci sociální bezpečnosti hodnocení takzvané „sociální elity“ jako davu, ve smyslu definice tohoto sociologického termínu poskytnuté V. G. Belinským, odpovídá tomu, k čemu reálně v životě davo-„elitářských“ společností dochází po dobu celé nám známé historie. A jestliže se nepovažujete za představitele „skutečné elity“, které jakoby ve společnosti vládnout brání přesila „pseudoelity“ svým početním a sociálním postavením převyšujícím „skutečnou elitu“, tak neexistují žádné objektivní příčiny, abyste s takovým hodnocením „elity“ v Koncepci sociální bezpečnosti nesouhlasili…


[1] Obrat „takzvaný“ je ve vtahu k „vládnoucí třídě“ použit proto, že význam slova „vládnoucí“ také není v současném jazyce jednoznačně daný: k jeho významu – „objektivně bezalternativní, svým charakterem definovaná vládnoucí moc“ – se v historické realitě přimísily:

  • mravně podmíněný subjektivismus lidí ve volbě osob pasovaných do role „panstva“ („pána“) stojícího nad nimi, nebo objektivně neopodstatněné uznání něčích subjektivních nároků na toto postavení realizovaných v mezích Božího dopuštění;
  • zneužívání moci ze strany těch, kteří si v nějaké společnosti uzurpovali status „panstva“ („pána“) v mezích Božího dopuštění.

V takovém chápání je Bůh vždy objektivně Hospodinem, ale subjektivně zvolený hospodin není zdaleka ve všech případech Bohem.
_________

Vypovídá o tom také súfijské podobenství Tři učitelé a poháněči mulů:
 «Abd al-Kádir byl tak neuvěřitelně proslulý, že k němu proudily celé davy mystiků všech náboženství a způsob jejich přijímání se u něj vždy neměnně dodržoval. Bohabojní návštěvníci zaujímali pořadí, které bylo určováno na základě jejich osobních předností, věku, pověsti jejich učitelů a postavení, které zaujímali ve své komunitě.

Navíc mezi sebou návštěvníci také o pozornost sultána mezi učiteli Abd al-Kádira nemálo soupeřili. Jeho chování bylo vždy dokonalé a nevzdělaní nebo nevychovaní lidé neměli šanci být jím přijati.
A stalo se, že jednou tři šejci Chorásánu, Íránu a Egypta přijeli do Darchu se svými průvodci – neotesanými poháněči mulů. Šejci se vraceli ze svého hadždže (svaté poutě do Mekky) a po té dlouhé cestě již měli plné zuby svých poháněčů, jejich hrubosti a nesnesitelných taškařic. Když se šejci dozvěděli, že je Abd al-Kádir přijme, tak se myšlence, že se zbaví svých průvodců, zaradovali skoro stejně, jako se začali těšit na to, že na vlastní oči uvidí velikého učitele.
Když se šejci přiblížili k domu Abd al-Kádira, tak je proti svému zvyku sám vyšel uvítat.

S poháněči mulů si nevyměnil ani jedno uvítací gesto, ale když nastala noc a šejci se ve tmě ubírali do svých vyhrazených pokojů, stali se zcela náhodně svědky toho, jak Abd al-Kádir přál dobrou noc jejich průvodcům. A když ti se s ním uctivě loučili, tak jim dokonce políbil ruce. Šejci byli ohromeni a pochopili, že ti tři byli na rozdíl od nich samotných, utajení dervišové. Vydali se tedy za svými poháněči a pokusili se s nimi navázat rozhovor, ale vůdce poháněčů je hrubě usadil:
— Jděte pryč se svými modlitbami, blábolením, s vaším súfismem a hledáním pravdy. Třicet šest dnů jsme snášeli vaše plané řeči a teď nás nechte na pokoji. My jsme obyčejní poháněči a nemáme s tím vším nic společného.
Takový je rozdíl mezi upřímnými vyznavači súfismu a těmi, kteří se je jen snaží napodobovat.

——————

Židovská encyklopedie a také autority chasidismu jako Martin Buber poukazovali na shodu chasidské školy se španělským súfismem s ohledem na chronologii a blízkost obou učení.

Toto vyprávění, ve kterém figuruje súfí Abd al-Kádir al-Džílání (1077 – 1166), je také součástí životopisu rabína Zlimelecha, který zemřel v roce 1609.

Abd Al-Kádir, zvaný „králem“ (a stejný titul měl i Zlimelech), byl zakladatelem súfijského řádu kádiríja» (Idris Shah – Báje dervišů, Moskva, Grand, 1996, přeloženo z angl.).

——————

Čistě z vnějšího pohledu patřil Abd al-Kádir k vyšší sociální „elitě“ a v této své „elitářské“ kvalitě převyšoval tři šejky, kteří také patřili k „elitě“. Poháněči – čistě z vnějšího pohledu – patřili k hrubé neotesané spodině obyvatelstva, přičemž k jejím nejnižším nekvalifikovaným vrstvám, neboť to nebyli řemeslníci působící v oblasti přesných ani vysokých technologií té doby. Přitom není pochyb, že poháněči byli zároveň súfíi a súfí Abd al-Kádir se k nim choval s veškerou úctou. Byli tedy ti tři šejci doprovázení poháněči sami skutečnými súfíi, nebo si jenom ve své domýšlivosti namýšleli, že jimi jsou?

Na tuto otázku mohou být dvě vzájemně se vylučující odpovědi:

  • súfíi byli pouze poháněči, a navenek se to projevilo[1] tak, že odmítli debatovat o súfismu a jeho problémech s nafoukanými šejky-domýšlivci, kterým byl ve skutečnosti súfismus cizí;
  • súfíi byli jak šejci, tak i poháněči, ale poháněči byli zasvěceni do vyšších stupňů súfismu, takže zabránili pokusům hierarchicky nižších šejků vnikat do záležitostí vyšších hierarchů, aby mohli skrytě ve svém přestrojení za neotesané poháněče realizovat nějaké své cíle.

Z hlediska obvyklého fungování zednářství na Západě se správnou zdá být druhá odpověď. Jenže správná je odpověď první, pokud si uvědomíme, že súfismus je v zemích tradičního islámu formou existence znacharské korporace.

V davo-„elitářské“ společnosti ve skutečnosti částečně davem nejsou – znacharové (z větší části nositelé démonického typu struktury psychiky), neboť umí myslet samostatně, mají vůli a jsou schopni za každou cenu, „když ne tak, tak jinak“, vštěpovat své názory do psychiky okolních lidí buď v podobě vlastního názoru, nebo prostřednictvím názoru bezúhonných autorit, které si sami vypěstovali, aby dav jejich autoritativní názor přijal a podřídil se mu. Součástí davu také v davo-„elitářských“ kulturách nejsou nepočetní nositelé lidského typu struktury psychiky.


[1] Spojky typu „neboť“ , „jelikož“, „protože“ by té větě dodaly jiný smysl.
____

Výše vyložený princip „elitarizace“: „My jsme lepší než oni, a proto máme právo…“, je VÝCHOZÍ a boj o moc různých skupin, které se zformovaly na mravně-etickém základu tohoto principu, a samo vládnutí na základě využívání různorodých „her s nenulovým součtem“, jsou pro „elitu“ pouze prostředky pro jeho uvádění do života.[1]


[1] To znamená, že maniakální vládychtivost některých typů lidí, je pouze následkem jejich maniakálního sklonu k parazitismu. Parazitismus tedy není následkem „vládychtivosti“ a to včetně skutečně maniakální vládychtivosti. Právě proto moc nikoho nekazí a morálně nerozvrací (aforismus: „absolutní moc kazí absolutně“ by vlastně naznačoval, že Bůh je absolutně mravně-eticky rozvrácený a zkažený). Mocenské postavení v davo-„elitářské“ společnosti pouze vytváří podmínky, ve kterých se mravně-etická zkaženost jedince projevuje v jeho jednání tím více a zřetelněji, čím výše se takový jedinec po vnitřní společensko-mocenské hierarchii vyšplhá, a čím více může využívat potenciál své beztrestnosti a možnosti nenést za nic odpovědnost, a čím zkaženější je on sám.

Avšak jako „vládychtivost“ včetně té maniakální může okolí na základě principu „podle sebe soudím tebe“ vnímat i nezlomnou rozhodnost člověka realizovat svou misi v Záměru, která nemá nic společného s touhou prosadit se a tyranizovat své okolí, jako vyjádření jeho parazitických sklonů.
_______

9.3. Vnitřní struktura „elity“ a její vzájemné vztahy se společností

„Elita“ má svou vnitřní hierarchii: jsou mezi ní i takové typy lidí, které jsou upřímně přesvědčeny o své „elitářské výlučnosti“ a v tomto jejich přesvědčení je zbylá „elita“ podporuje včetně těch, kteří se k nim vnitřně a „za jejich zády“ chovají pouze jako ke svým ubohým lokajíčkům, kterým, dokud plní svěřené nebo nařízené úkoly, umožňují pobývat ve stavu opilosti pod vlivem iluzorního přesvědčení, že jsou součástí „elity“. Otázka této vnitřní hierarchie „elity“ však zajímá pouze samotnou „elitu“ a také ty, kteří si činí nárok na to, přičlenit se k ní.

V kontextu problematiky organizace samořízení společnosti, které jsme se dotkli, je pro nás významné něco jiného: „elita“ není ve svém složení stejnorodá. Ukrývá v sobě dva kvalitativně různorodé „oddíly“, jejichž různorodost je podmíněna navázáním jejich představitelů na různé etapy plné funkce řízení – buď bezprostředně, nebo zprostředkovaně přes jejich profesionální činnost:

  • PRVNÍ „oddíl“ je částečně mocná „elita“ (zahrnuje jak zákulisní mocenské, tak i veřejné mocenské podskupiny):
  • pod její kontrolou se nachází kromě všeho ostatního kádrová politika – výběr a rozdělení personálu do funkcí ve státním aparátu a zejména – vydávání povolení na přechod z „technické základny“ do jmenovitě mocenských funkcí[1] a pro postup nahoru po hierarchii jmenovitě mocenských funkcí, schvalování odměn za vykonávání daných funkcí a sankcionování možností, jak této moci a sociálního postavení zneužívat v zištných cílech;
  • dále zprostředkovaně – prostřednictvím státního aparátu, tvorby zákonů a jejich aplikační praxe, a také prostřednictvím systému tradic dalších společenských institucí – formuje systém práv a povinností pro ostatní sociální skupiny ve společnosti, a nutí je tak k určitému způsobu života a činnosti.

Výhrada „částečně“ u slova „mocná“ je v charakteristice tohoto oddílu „elity“ nezbytná, neboť „elita“ je vždy konceptuálně bezmocná, tj. plná funkce řízení je pro ni nedostupná.

Konceptuálně mocnými sociálními skupinami jsou znacharstvo a žrečstvo: rozdíl mezi nimi (jak už bylo zmíněno dříve) spočívá v tom, že znacharstvo v míře svého omezeného chápání pracuje pro svůj egoismus a žrečstvo pro Záměr Boží.

A tato „elita“, která přece jen částečně určitou moc má, žije na základě výše uvedeného principu „elitářství“ pod nadvládou koncepcí, jejichž podstatu nejsou její představitelé ve většině případů vůbec schopni rozpoznat. A mravně-eticky je na základě svého svědomí zhodnotit nemohou buď kvůli tomu, že je nedokážou rozpoznat, nebo ze strachu či nedostatku vlastní vůle.

  • DRUHÝ „oddíl“ je „elita“ profesionálních korporací obsluhující částečně mocnou „elitu“ a její politiku buď bezprostředně, nebo zprostředkovaně v těch či oněch sférách činnosti (do této skupiny korporativní obsluhy částečně mocných „elitářů“ patří i významní obchodní magnáti, z nichž většina se v podmínkách kapitalismu považuje za „elitářské špičky“: vždyť to jsou přece oni, kteří všechno skupují, všeho se „dokážou zmocnit“).

Parazitismus je příznačný pro oba tyto „oddíly“ „elity“, přestože se od sebe způsoby svého parazitismu liší.

Částečně mocná „elita“ (dále zjednodušeně jen: mocenská „elita“) parazituje na společnosti bezprostředně. V základu jejího parazitismu leží různorodé „hry s nenulovým součtem“, jak objektivně produkované společností, tak i ty, které byly se zlým úmyslem vytvořeny speciálně (tato problematika je osvětlena v kapitole 8.5), a které elita provozuje monopolně.

Parazitismus mocenské „elity“ v minulosti nebyl popisován v termínech teorie her, nicméně existoval, a byl charakterizován takovými definicemi jako vymáhání „renty z postavení“, ať už mělo v různých epochách podobu jakoukoliv; a pokud si to promítneme na systém společenské dělby práce, je tato „renta z postavení“ monopolně vysokou cenou placenou za produkt „elitářské“ práce, která není žádným způsobem ospravedlněna svou kvalitou, je-li tato kvalita hodnocena z pohledu zájmů společenského rozvoje a bezpečnosti společnosti.

A to se především kromě všeho ostatního týká práce řídící: v davo-„elitářských“ společnostech, počínaje z určité úrovně „vertikální moci“, není přístup k funkcím ve větší či menší míře podmíněn profesionalismem a individuálním tvůrčím potenciálem uchazečů, ale klanovou příslušností, nebo loajalitou jedince k těm či oněm klanovým skupinám, které mají v „elitě“ hierarchicky vyšší postavení. Práce v těchto funkcích je přímo nebo zprostředkovaně oceňována na základě monopolně vysokých cen, které nejsou žádným způsobem podmíněny kvalitou řízení, je-li to hodnoceno z hlediska zájmů společenského rozvoje a ne z hlediska uspokojení egoismu „elity“ (viz faktické údaje a jejich hodnocení z pozic DVTŘ v kapitole 7.8).

To znamená, že pro „elitu“ má větší význam „komu jsou dány mocenské pravomoci“ než kvalita uplatňování moci vyjádřená efektivitou odhalování a řešení problémů společenského rozvoje v rámci Božího Záměru.


[1] To jsou funkce, ve kterých má slovo a podpis jejich držitelů tu moc, že dodává potřebnou sílu přijatým řídícím rozhodnutím, která jsou potom pro jejich podřízené závazná.
_______

Co se týká otázky poměru ceny, kterou společnost platí za zaopatření mocenské „elity“ a kvalitu jejího řízení, tak budeme-li se orientovat podle rozvoje společnosti a zajištění její bezpečnosti, a ne podle míry uspokojování egoismu „elity“ a jejího sebevychvalování vlastních představitelů a svého řízení, tak „elita“ po dobu celé nám známé historie Ruské mnohonárodnostní civilizace:

  • ani jednou nebyla schopná připravit Rus – Moskevské knížectví – Rusko – SSSR k efektivnímu odražení vpádu vnějších nepřátel nebo jiné jejich agrese;
  • kromě toho nejednou byla příčinou zániku historicky vzniklé kultury a státnosti a uvrhla zemi do chaosu jenom kvůli tomu, že díky své chamtivosti a nepřiměřené ziskuchtivosti nebyla schopná uvidět a řídit se náznaky Shora, které poukazovaly na nutnost včas vyřešit problémy společenského rozvoje v rámci Božího Záměru[1];
  • a přitom vykořisťovala tak, jak se o tom „elitě“ na Západě ani nesnilo (a konkrétně například, když se na Západě systém nevolnického práva již hroutil nebo byl cílevědomě demontován, v Ruském impériu ho „elita“ upevňovala) [2].

[1] Jedinou výjimkou, která člověka napadne, je vláda Petra I.: kdyby nebylo jeho reforem, kdyby ze své vůle neprovedl modernizaci země, která byla zaměřena na „snižování vlivu“ urozené „elity“ a vytvoření nové služební „elity“, tak by o sto let později mohli do boje proti Napoleonovi (tedy proti evropské vyspělé technice a způsobu organizace regionální civilizace Západu z konce 18. a začátku 19. století) poslat tak maximálně střelecké pluky (zastaralou techniku a organizaci z 16. až 17. století), které by navíc bylo nutné předtím vytáhnout od jejich rodin, z polí a obchůdků (mimochodem zmíníme, že tato okolnost poukazuje i na to, že mýtus o výjimečné bojové efektivitě kozáctva připoutaného ke svému hospodářství a rodinám podobně jako střelci je falešný, neboť v opačném případě by vůdci bílého hnutí kozáků dokázali v občanské válce po revoluci v roce 1917 zvítězit).
Nebýt modernizace země, kterou provedl Petr I., mohly dějiny Ruska vypadat s některými obměnami podobně jako dějiny kolonizace Indie Západem, který ve svém vědeckotechnickém rozvoji postoupil hodně kupředu.

[2] V této souvislosti uvedeme vtip z devadesátých let 20. století:
— Nu což, sobě, dětem a vnukům jsme bohatství už zajistili, tak teď můžeme popřemýšlet i o lidech…
— No jo, já myslím, že pro začátek bychom jich mohli přibrat tak 200…
_______

S ohledem na tato hodnocení si v současné době nesmí nic nalhávat jak samotní představitelé postsovětské „elity“, tak ani obyčejní lidé: „elitářské“ řízení není schopné odhalovat a řešit problémy společenského rozvoje už jen kvůli samotnému principu „elitářství“: „My jsme lepší než oni…“ – jaký přitom může být rozvoj a k čemu?..

Vnitřní sociální odpovědnost za nízkou kvalitu svého řízení si „elita“ na Rusi odnesla v dějinách třikrát:

  • poprvé – za Ivana Hrozného, kdy se represe ukázaly být neefektivní a po jeho smrti to byla právě mocenská „elita“, kdo se postaral o protilidovou smutu (období zmatků) s cílem odstranit z trůnu „parvenu“ – napřed potomky velkokněžny Jeleny Glinské (druhé manželky moskevského velkoknížete Vasilije III., matky Ivana Hrozného), a potom z dynastie Godunovců[1];
  • podruhé – kdy byla důsledkem Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 a následná občanská válka, za které předchozí „elita“ přišla o svoje sociální postavení a rentu ze svého postavení, a částečně byla vypuzena ze země nebo fyzicky zlikvidována;
  • potřetí – v letech, kdy stál v čele státu J. V. Stalin a kdy být neschopným kariéristou s velkými spotřebitelskými nároky bylo jednoduše životu nebezpečné[2]. „Čistky“ takzvané „leninské gardy“ (ideových marxistů-trockistů) a různých těch „starorežimníků“, kteří se na ni přilepili (a všichni, jak ti první, tak i ti druzí začali po vítězství v občanské válce žít podle principu „dostali jsme se k moci, tak se rozšoupneme“, zabředli do politikaření a intrik a nebyli schopni zorganizovat v zájmu všech lidí efektivní řízení vedoucí k rozvoji kultury a hospodářství státu a k zajištění jeho ozbrojených sil), byly v předválečných letech nezbytné. Kdyby tehdy nebyly provedeny čistky porevoluční „elity“, tak by „pátá kolona“ [3] v průběhu Velké vlastenecké války mohla způsobit podstatně víc škod a hitlerovský blitzkrieg by měl reálnou šanci skončit porážkou SSSR, zotročením a genocidou jeho národů (efektivitu represí ve vztahu k potenciální „páté koloně“ provedených v předstihu potom v letech války uznávali jak spojenci SSSR z protihitlerovské koalice[4], tak i sám Hitler[5]. I když nepředpojatá analýza „podivností“ v průběhu války ukazuje, že většina sabotáží při odrážení hitlerovské agrese, kterých se dopouštěli představitelé protilidové „elitářské“ opozice[6], kteří se čistkám vyhnuli, ustala až po porážce hitlerovských vojsk ve Stalingradu).

[1] Odůvodnění tohoto tvrzení naleznete v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti, viz práce VP SSSR 2006 – Smuta na Rusi: její zrod, průběh, překonání…

[2] Dnes jsou módními termíny „projekt“ a „řízení projektů“ a mnozí z postsovětských „elitářů“ je bezmyšlenkovitě opakují. Proto si v této souvislosti vzpomeneme na to, o čem pojednávala hlava 7 – umění řídit projekty zahrnuje:

  • rozdělení osobní odpovědnosti jednotlivým lidem za všechny části projektu;
  • rozdělení pravomocí a zdrojů v souladu se spektrem přidělené odpovědnosti jednotlivým lidem za všechny části projektu;
  • kromě toho každý projekt (jeho obsah i forma realizace) předpokládá mravní základ a mravně-etickou složku.

To se týká řízení všech projektů: umělecko-tvůrčích, vědeckovýzkumných, vývojově-konstrukčních, výrobních, politických – regionálních, celostátních i globálních.
J. V. Stalin uměl tak skvěle řídit právě proto, že uměl rozdělovat osobní odpovědnost jednotlivým lidem, udělovat jim na základě toho pravomoci a přidělovat zdroje v souladu s cíli bolševického (ne marxistického) politického projektu a opíral se přitom o mravně-etickou podporu dostatečně velké části národa.

[3] Pátá kolona je idiom, který označuje přisluhovače nepřítele, kteří působí ve státních a jiných společenských institucích té společnosti, ve které se narodili a vyrostli. Idiom vzniknul v průběhu občanské války ve Španělsku ve třicátých letech 20. století. Vojska frankistů útočila na Madrid v kolonách ze čtyř stran, a proto generál Franco řekl, že existovala ještě „pátá kolona“, kterou byli jeho aktivní přisluhovači mezi samotnými republikány. Ve výsledku se z tohoto obratu řeči stal idiom.

[4] «Několik dnů po útoku Německa na SSSR bývalý velvyslanec USA v Sovětském svazu (v letech 1936 – 1938) Joseph Edward Davies řekl v odpověď na otázku: „A co řeknete s ohledem na členy „páté kolony“ v Rusku?“ – „Žádní tam nejsou, všechny je postříleli“, a potom pokračoval: „Neočekávaně přede mnou vyvstal obrázek, který jsem měl jasně vidět již tehdy, když jsem ještě byl v Rusku. Značná část světa tehdy měla za to, že ty proslulé procesy se zrádci a čistky v letech 1935 – 1939 byly pobuřujícími příklady barbarství, nevděku a projevení zbytečné hysterie. Avšak v současnosti je očividné, že svědčily o neuvěřitelné prozíravosti Stalina a jeho blízkých spolubojovníků.“
Dotýkajíc se stejných otázek ještě jednou v roce 1943, prohlásil Joseph Davies podle informací amerických novin Kansas City Times ze dne 26. května 1943, že výsledkem procesů v Moskvě bylo, že „Němci přišli o „pátou kolonu“, o kterou by se mohli při svém vpádu do Ruska opřít.“» (Dialog, 1996, č. 10, str. 72)» (http://www.duel.ru/publish/solovyev/polkov_2.html).

[5] «Mojí hlavní chybou bylo, že jsem bojoval proti špatnému nepříteli. Měl jsem brát ohled na nálady panující v SA (Sturmab­teilun­gen), dohodnout se s jejich veliteli, udělat útočné jednotky svou hlavní oporou, jak to navrhoval Röhm a netancovat, jak pískali generálové. Měl jsem jim zařídit Bartolomějskou noc, jako to u sebe provedl Stalin, který svůj velicí sbor od nespolehlivých elementů vyčistil.» (podle zápisů M. Bormanna to Adolf Hitler pronesl 22. dubna 1945; uvedeno podle publikace na webu rádia Echo Moskvy: http://www.echo.msk.ru/programs/victory/528568-echo.phtml).

[6] Opozičníci nebyli v SSSR protistalinští ale protilidoví, protože za politickou praxi opozice (a vůbec ne za „opoziční“ řeči bez následků) platil svými životy lid, a sami opozičníci byli „elitáři“ z revoluční a porevoluční doby.
________

Za tento výsledek však muselo zaplatit velké množství skutečně nevinných obětí represí té doby.

Pokud bychom se však pustili do zkoumání podstaty té tragédie, tak charakter zneužívání moci a chyb v politice za stalinské epochy leží z větší části na osobnostech, jestliže ne miliónů, tak stovek tisíc příslušníků davu s lokajsko-příživnickou mravností s panskými móresy, takových jako N. S. Chruščov a „vítězný maršál“ G. K. Žukov a ne na osobnosti J. V. Stalina: několik staletí nevolnického práva a velkopanských manýrů nemohlo jen tak zmizet, aniž by nezanechalo stopy na psychice lidí a kolektivní psychice společnosti. Poté, co na začátku třicátých let 20. století ideoví marxisté-trockisté přišli o kontrolu nad státním aparátem SSSR, byli postaveni před úkol svrhnout stalinský režim, který pracoval na zavedení ideálů svobody a spravedlnosti do života. Bylo proto nutné zbavit stalinský režim lidové podpory a vysoce kvalifikovaných kádrů. Represe byly zaměřeny především proti těm nejlepším odborníkům ve všech odvětvích a potřebovali je především protivníci bolševizmu, v jehož čele stál J. V. Stalin, aby tak vytvořili předpoklady ke krachu režimu buď jeho porážkou v průběhu války s vnějším agresorem, nebo při povstání v důsledku umělého a cílevědomého vyostření vnitřní sociální krize.

V souladu se zadáním tohoto úkolu periférie ideově-marxistické větve zednářství v SSSR aktivizovala v davu procesy stádního chování[1], které gradovaly masovou psychózou v podobě pomluv, donašečství a falšování trestních obvinění ve vztahu k „nepřátelům lidu“. Zásluha J. V. Stalina a L. P. Berii spočívá v tom, že tento proces dokázali utlumit, i když ho nedokázali odvrátit a zcela potřít[2].

Následně však nová pokolení domácí „elity“ a protiruské prozápadní vrstvy intelektuálů v zahraničí nazvaly represe „stalinskými“ [3].


[1] Psychologicky analogické těm, které vedly davy v experimentech, jejichž popisem jsme v této hlavě zahájili zkoumání davo-„elitářství“ jako sociálního jevu.

[2] Svědectví maršála A. E. Golovanova (zakladatele strategického letectví SSSR, jehož bezprostředním velitelem byl v letech války J. V. Stalin, a kterého v roce 1955 kvůli nadbytečnosti vyhodili z vojenského letectví): «…já vzpomínám na svá setkání a rozmluvy se Stalinem. Kolikrát jsem se s ním bavil o tom i o onom a všechno jsem to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven! Kdy jsem na to začal vzpomínat? Když ho začali polévat všelijakou tou špínou. Já se nedivím tomu, kolik za něho zemřelo lidí, ale tomu, jak to ještě vůbec dokázal zastavit! Vždyť všeobecná nálada byla taková, že jsme mohli půl země vyhladit vlastníma rukama. A tak přemýšlíte, jak to, krucinál, že se to u nás v Rusku stává! Přemýšlíte o minulých časech, o Petrovi Prvním a vidíte, že se to neustále opakuje. Dějiny se stále znovu opakují. Nejednou jsem si vzpomněl, jak často Stalin říkal, že bytí je určováno vědomím, a vědomí že za bytím zaostává! A tak si říkám: vždyť my v podstatě máme myslet komunisticky, a přitom stále myslíme 18. stoletím: Jen o tom, jak někoho vyhodit ze sedla!» (F. I. Čujev, Molotov: polostátní vladař, Moskva, Olma-press, 1999, str. 523).

[3] Odůvodnění tohoto tvrzení v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti viz práce vnitřního prediktoru SSSR – Jidášův hřích 20. sjezdu.
______

„Elita“ profesionálních korporací, včetně správních úředníků státního aparátu a významných obchodních magnátů[1] nemá moc nad celou společností. Od počátku se ze společnosti vyčleňuje na základě selekce profesionalismu, jenže ne celého spektra profesí zajišťujících život společnosti v každé historické epoše, ale pouze některých profesí a specializací, které nejsou masové, a které ve vzniklé konjunktuře trhů práce a produkce zajišťují přednostní spotřebitelské postavení.

Je-li tedy člověk třeba virtuózní zámečník (nebo jiný pracovník vykonávající „fyzickou práci“), nemá šanci se k tomuto oddílu „elity“ přičlenit, má-li ale dobrý estetický vkus a své zámečnické dovednosti uplatní ve zlatnické práci, má šanci prorazit mezi „elitu“ profesionální korporace zlatníků.

Je-li architekt (nebo jinak „duševně pracující“), je situace přibližně stejná: práce pro masového spotřebitele mu může zajistit dostatek možná na úrovni o něco vyšší než je průměr ve společnosti, ale pouze práce na „exkluzivním“ architektonickém trhu pro výlučné soukromé osoby nebo státní zákazníky ho může pozvednout mezi „elitu“ profesionální korporace architektů, což mu umožní sklízet plody z tohoto svého nového postavení, přestože současníci ani potomci možná naopak z plodů jeho architektonické tvorby vůbec nadšeni nebudou.

Stejné je to ve zdravotnictví: řadový lékař léčící obyčejné lidi (včetně „střední třídy“) – dokonce ani v případě, – že je opravdu dobrým odborníkem – nepatří mezi „elitu“, ale ti, kterým se povede prorazit mezi špičky „národní asociace lékařů“ (v Ruské federaci je to Ruská akademie lékařských věd), nebo kteří se stanou díky svému profesionalismu či intrikánství „dvorním lékařem královské osoby“ nebo nějakého oligarchy, se mezi „elitu“ zařadí.

Jestliže jedinec – správní úředník ve státním aparátu nebo byznysu dodržuje „elitářsky“-korporativní „etiku“ a je jako řídící pracovník efektivní při zajišťování zájmů již „elitarizovaných“ představitelů vnitřní úřednické mafie a byznys-společenství, má šanci časem se sám „elitarizovat“ – takových případů bylo v dějinách mnoho.

To znamená, že přičleňování se k „elitě“ profesionálních korporací je určováno především odpovědí na otázku: Co je “motivací“ částečně mocné „elity“?

Vzhledem k tomu, že na Rusi je „motivací“ částečně mocné „elity“ po dobu celé známé historie i v současnosti především uspokojování její vlastní samolibosti a libůstek právě teď a tady, a potom dál nepřetržitě až do skonání věků, aniž myslí na rozvoj společnosti v rámci Záměru, jsou takoví lidé jako K. E. Ciolkovskij, I. V. Mičurin odsouzeni živořit v postavení „městských bláznů“ – „lidí na okraji společnosti“; takoví jako M. V. Lomonosov a I. P. Kulibin jsou místo toho, aby rozvíjeli vědu, techniku a technologie v národním hospodářství pro blaho celé společnosti, nuceni vynalézat všemožné „neužitečnosti“ a vymýšlet a osobně kutit pro představitele zčásti mocné „elity“ různé hračičky k jejich pobavení, aby vůbec nějak vyšli; generálové a admirálové jsou v mírových dobách skvělými odborníky na pořádání přehlídek, defilé a oblažování a mazání medu kolem huby výše stojícím velitelům, ale jakmile pak přijde na nutnost bojovat s reálným a ne hypotetickým nebo imaginárním protivníkem, je nutné je degradovat a do prostředí té „elitářsky“ kultivované společnosti pozvedat a velení předávat různým těm Suvorovovům, Ušakovům a Makarovovům s jejich vidláckými způsoby, jejichž mravy a etika jsou lidové a vůbec ne „elitářské“.


[1] Obchodní magnáti – původně řídící pracovníci: hospodáři a kupci (finančníci).
____

Zdroj: Základy sociologie 2

Globální prediktor (GP)

Jiří Vaca GP je opis funkce, kterou ta skupinka provádí při řízení. V jedné z publikací VP SSSR je řečeno, že sice by mohli zkoumat, z jakých identit se GP skládá (lidi a jakého původu, různí ještírci převlečení za lidi, mimozemšťani obdobně převlečení … těch možností jmenovali 4-5), ale že na popis vykonávané funkce ten původ nemá vliv.Nejdále v historii jsou identifikování jak staroegyptské žrečestvo – dále se nejde, prameny nejsou nebo jsou nejisté (pozdější falza/opisy vydávaná za prameny).Západní teorii o Iluminátech Ickovo lpění na tom, že ilumináti jsou ještírci tuto terorii natolik znevěřohodnilo, že několik let se liberasti smáli v diskusích (odváděli pozornost když se dostali do úzkých) poukazem „A na ještírky věříš?“

Stalinské represe, čistky

Svědectví maršála A. E. Golovanova (zakladatele strategického letectví SSSR, jehož bezprostředním velitelem byl v letech války J. V. Stalin, a kterého v roce 1955 kvůli nadbytečnosti vyhodili z vojenského letectví): «…já vzpomínám na svá setkání a rozmluvy se Stalinem. Kolikrát jsem se s ním bavil o tom i o onom a všechno jsem to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven! Kdy jsem na to začal vzpomínat? Když ho začali polévat všelijakou tou špínou. Já se nedivím tomu, kolik za něho zemřelo lidí, ale tomu, jak to ještě vůbec dokázal zastavit! Vždyť všeobecná nálada byla taková, že jsme mohli půl země vyhladit vlastníma rukama. A tak přemýšlíte, jak to, krucinál, že se to u nás v Rusku stává! Přemýšlíte o minulých časech, o Petrovi Prvním a vidíte, že se to neustále opakuje. Dějiny se stále znovu opakují. Nejednou jsem si vzpomněl, jak často Stalin říkal, že bytí je určováno vědomím, a vědomí že za bytím zaostává! A tak si říkám: vždyť my v podstatě máme myslet komunisticky, a přitom stále myslíme 18. stoletím: Jen o tom, jak někoho vyhodit ze sedla!» (F. I. Čujev, Molotov: polostátní vladař, Moskva, Olma-press, 1999, str. 523).

Zdroj: Základy sociologie 2 (178)

Genokorupce

Genokorupce (pozn. překl. коррупциогенность – možnost, která je založená v právních normách a přispívá ke korupční činnosti, nebo korupčním rozhodnutím v procesu aplikace normativních právních aktů obsahujících takové normy. Genokorupční normy je tedy možné charakterizovat následovně: zvyšují úroveň korupce; rozšiřují způsoby korupčního jednání; zvyšují pravděpodobnost korupčního jednání; přispívají ke korupčnímu jednání, k přijetí a výkonu korupčních rozhodnutí řídícími orgány státní správy a místní samosprávy; snižují možnosti boje proti korupci.)»

Zdroj: Základy sociologie 2 (180)

Egregor –  O vlivu energetického pole.

12 min video jako povrchní úvod
VK – KSB skupina – krátce

Generál-major Federální služby ochrany RF v záloze Boris K. Ratnikov, vedoucí katedry energoinformačních technologií Akademie NAST Ruska.

Člověk žije v energetickém prostoru a zažívá na sobě vliv rozličných struktur energetického pole, kterými je okolní svět naplněn. Do okolního prostoru přispívá objektivními narušeními i lidská myšlenka, která má energetickou povahu a různé energetické struktury nebo energoinformační subjekty ji absorbují. Určité energetické vibrace jemnohmotného plánu různé frekvence vyvolávají i běžné lidské pocity. Pokud tyto vibrace v sobě nesou agresi, závist, zlobu, násilí a podobně, jsou nízkofrekvenční. Vysokofrekvenční vibrace přinášejí naopak dobro, láska, soucit, úcta a podněcují člověka k pozitivnímu chování. A tyto vibrace vstupují do rezonance s podobnými energetickými subjekty v okolním prostoru. Efektu rezonance je dosaženo díky intenzitě přání a důvěry v dosažení požadovaného. Tyto interakce na úrovni energetiky umožňují vytvářet kolem člověka příznivé podmínky pro realizaci plánovaného.

Nejsilnější vliv na celkový psychoenergetický prostor má světonázor člověka, jeho vtah k sobě i ostatním a jeho činy a skutky. Sama energie příznak nemá, funkčnost vytvářené energii dává člověk svými myšlenkovými formami a myšlenými obrazy. Individuální duše tím, že se propojují v jeden celek, pronikají do sebe na jemnohmotné úrovni a slévají se, rodí svébytné psychické entity, představující psychickou individualitu nového typu, která začíná lidi řídit. A tato „psychická entita“, nebo také psychoenergický subjekt vytvořený lidmi a spojující je podle frekvenční charakteristiky, se nazývá egregor. Jinými slovy – je to energo-informační objekt v jemnohmotném světě, spojený s určitými stavy lidí, s ideami, přáními nebo touhami. Z hlediska fyziky tato egregoriální formace představuje Soliton-vlnový paket neboli rezonátor.

Egegor vzniká jedině za přítomnosti člověka. Každá taková energetická struktura v sobě nese závislost na energii, kterou ji lidé krmí, a na závislosti lidí na ideji, světonázoru a zaměření energie egregoru. Egregory vždy, ať už vědomě či nevědomě, využívají energii myšlenky, slova nebo činů. Tradice, zvyky, obřady, svátky, události, zázraky a další věci — to všechno jsou magické akce. Čím důkladněji jsou vypracovány a dodržovány, tím více v nich je magické síly, tím silnější mají vliv na lidi. Průvody, demonstrace, náboženské průvody, ohně sekt, pochodňové průvody, pozdravy, ohňostroje — to vše jsou masové magické obřady určitých egregorů. V současné době se například stalo módním dodržovat půsty a to je přímé připojení se člověka k příslušnému egregoru a jeho krmení a podpora.

Otrocká psychika nutí lidi hledat egregor nebo jej vytvořit. Proto se mnoho lidí s radostí stává součástí nějakého egregoru a přijímají jeho pohled na svět, protože je to zbavuje potřeby myslet sám, sám si volit cíle a úkoly, sám je řešit a brát na sebe odpovědnost za tato rozhodnutí. Ale každá volba, každý nezávislý krok — to je tvoření, to je svoboda, to je Člověk! Neharmonický člověk hledající svobodu vně sebe je právě tím materiálem, z něhož jsou vytvořena tato egregoriální monstra. Lidé svým vnitřním stavem určují svůj život.

Lidé tedy vytvářejí psychoenergetické struktury (egregory), když se spojují na základě určitých osobních kvalit na principu „svůj k svému“. Rozdíl mezi egregorem progresívním a konzervativním spočívá ve vztahu k budoucnosti. Libovolný egregor v sobě nese nespokojenost se současností. Nespokojenost sám se sebou vzniká při vnitřní disharmonii člověka. Čím víc je člověk sám se sebou nespokojen, tím víc chce napodobovat ostatní. Takže napodobování roste z nedůvěry v sebe. Tím, že člověk napodobuje, se snaží být podobným někomu, maskuje se, schovává. V takovém případě odmítá brát na sebe zodpovědnost a to vede ke ztrátě individuality. Když se nachází pod vlivem egregoru, napodobuje ještě více než když se nachází mimo něj.

Nebezpečné momenty se v konání egregoru objeví tehdy, když začne neutralizovat nebo potlačovat individuality lidí, nahánět je do rámce určité myšlenky, pod jednotný světonázor. V tomto případě člověk ztrácí svou individualitu a stává se součástí tohoto energetického monstra a vykonavatelem jeho vůle. Přitom poměrně často je těm, kdo vstupují pod vládu egregoru, vložen program sebezničení pro případ, že by se chtěl z vlivu egregoru vymanit. Tak to se svými „zákazníky“ činí egregory alkoholiků, narkomanů, zločinců, prostitutek nebo členů různých sekt.

Egregorem může být i samotný člověk. Zvláště nyní můžete vidět mnoho rozličných takzvaných duchovních škol, jejichž iniciátoři a vůdci vytvářejí svůj egregor. Někteří vědomě, někteří nevědomky různými metodami sbírají energii svých učedníků, následovníků a zainteresovaných stran, zaměřují se na tyto energie a pak je využívají k řešení svých osobních cílů. Cestu k harmonii však může ukázat pouze ten, kdo je sám v harmonii!!!

Přes kontaktéry se hlásí i různé egregoriální struktury nebo energoinformační entity, které vystupují jako „učitelé“, „svatí“, „andělé“ a podobně. Pak závisí na vědomí člověka samotného – jak vysoce toto vše chápe, takové varianty odpovědi se mu dostane.

V tvorbě „lidských“ egregorů je hlavním faktorem složení účastníků procesu. Vlastní psychoenergetický prostor má každý kolektiv lidí: rodina, různé organizace, národ, stát, lidstvo jako celek. A všude — od rodiny až po lidstvo — fungují stejné principy. Ukažme si to na rodině. Vztahy v ní vytvářejí odpovídající energo-informační pole; do něho se rodí děti, v něm probíhá jejich výchova a dochází k různým událostem. Toto pole se nazývá prostorem lásky — pokud je právě na ní postaveno. Celkové pole je vytvářeno všemi členy rodiny a všichni jsou zodpovědní za vývoj událostí v něm. Proto je velmi důležité znát zákony formování tohoto prostoru, které umožňují jej správně vytvořit. Když se v rodině ve vztahu mezi mužem a ženou hromadí určité množství potíží a problémů, láska se odsouvá z první pozice a v páru se objeví psychoenergetický prostředník — egregor páru, začínající získávat negativní rysy. Oni jej vytvořili sami a přikrmují ho svými konflikty a hádkami, tím, že vypouštějí ven negativitu. Čím horší je vztah v páru, tím mocnější je prostředník, který pak přechází do útoku tím, že provokuje partnery k určitým činům, myšlenkám nebo slovům. Zejména v konfliktech, hádkách, kolizích egregor nachází pro sebe „potravu“ v podobě výronů negativní lidské energie.

Co s tím? Řekli jsme, že v tvorbě „lidských“ egregorů je hlavním faktorem složení účastníků procesu.

Pokud v nějakém kolektivu už 4% lidí intenzivně podporují stejnou myšlenku, pak jejich kolektivní vědomí začne pracovat jako rezonátor a má vliv na ostatní lidi, pokud jde o podporu této myšlenky. Vztáhneme-li to na národ, pak platí, že „Každý národ má takového vládce, jakého si zaslouží“. Společný postoj všech členů společnosti vytváří prostor odpovídající kvality, v němž se pak objeví určitá vůdčí osobnost podle jiného rčení: „Jablko nepadá daleko od stromu“. Proto při posuzování situace v rodině, kolektivu nebo státě je třeba v první řadě hodnotit lidský materiál.

Energo-informační pole může být vytvořeno nejen myšlenkou nebo společným cílem, ale i přáním, určitými vlastnostmi, chybami nebo neřestí lidí. Když například člověk onemocní, připojí se k egregoru dané nemoci a začíná výměna mezi ním a tímto energetickým útvarem. Člověk vyživuje onoho vlnového parazita energiemi svých emocí, myšlenek a utrpení a egregor zas živí samotnou nemoc v člověku.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že egregoriální vlastnosti mají i přírodní živly, útvary a jevy. Svůj energoinormační prostor vytvářejí hory, řeky, moře, oceány, rostliny i stromy a to všechno má mocný vliv na chování i zdraví lidí.

Dnešnímu světu vládne mohutný egregor peněz. Je třeba, aby všichni pochopili, že při dosažení kritické masy peníze získávají Vědomí (uvědomělý tvar/obraz) a ten, kdo má hodně peněz, vstupuje do vzájemné interakce s tímto egregoriálním vědomím. Vlivem egregoru peněz se vlastní vědomí člověka mění a projeví se to například tak, že se začíná chovat arogantně, přehlíží bývalé přátele a příbuzné, neuctivě se chová k lidem ve svém okolí atd.

Energii lidského utrpení čerpá společný egregor zla. Zvlášť cenný je pro něj silný proud způsobený utrpením lidí v době hladomoru, nemoci nebo panického strachu. Nebo tehdy, když člověk žárlí, závidí, dostane se pod vliv chamtivosti, chtíče nebo nenávisti. Podstatou je, aby probíhal proces utrpení, bolesti. To takový nízkofrekvenční egregor potřebuje ne jen jako jakoukoli energii, ale jako psycho-energii tvůrčí, energii tvoření. Tato vlnová specializovaná energocentrála se plní silou prostřednictvím lidského utrpení. Není důležité, zda fyzického nebo psychického, ale když se stane nezměrným, pak egregor z člověka vyždímá všechny síly a v první řadě jeho tvůrčí potenciál.

Spolehlivou technologií vytvoření lidského utrpení vždy byla a zůstává dezorientace vědomí společnosti, jednoduše řečeno – totální lež. Podstata lži je jedna – odvedení lidského vědomí od pravdy. Vyvolání lživých energetických polí se uskutečňuje pomocí informačního „klíče“. Je nutné, aby tento „klíč“ přesně přiváděl ke gigantickému setrvačníku síly – egregoru. Platí „Co zaseješ, to sklidíš.“

Vědomí má každý člověk, avšak někteří jedinci mají vědomí vysoce rozvinuté a mohou vstoupit do kontaktu s různými energetickými subjekty, například s vědomím planety, vesmíru a podobně. Odtud pramení významný vliv člověka na události probíhající ve světě a také ohromná odpovědnost za to, že tento svět tvoříme svými myšlenkami a skutky.

Od podřízení se egregoru člověka ochrání Znalosti, víra a láska. Růst spirituality dovoluje z vlivu jakéhokoliv egregoriálního stvoření odejít. Dokonce i nejprostší dobré skutky a činy přispívají k transformaci prostoru, a různé projevy lásky dramaticky zvyšují účinnost transformace. Interakce egregorů s člověkem se děje v souladu s jeho vnitřním stavem, s otevřením se lásce, s dosažením znalostí, v souladu s jeho světonázorem.

Lidé nacházející se v nízkém stavu vědomí ve své době stvořili obraz ďábla, shodili na něj všechna negativa, nakrmili ho svou energií a pak se ho začali bát. Vše je v mysli člověka. Moudrost — to je rozum naplněný láskou a v takovém rozumu není místo pro ďábla. Na cestě k šťastnému životu je jen jedna překážka — naše lenost! Dnes je nezbytná duchovní gramotnost člověka, ale na moderní úrovni.

Je třeba v první řadě pochopit, že všechny situace života se na člověka nenavalují, ale on sám do nich leze. V životě nikdy není třeba znásilňovat situaci, vždy se vyřeší sama. Láska — to je ochrana před zlem! Tváří v tvář zlu se obvykle rozčilujeme, to znamená, že v sobě vytváříme vibrace zla. Ale přesně o to se snažil zlý člověk proti nám, a my, nechávajíce sami sebe otrávit, pak přijdeme domů a otrávíme celý dům a blízké. Pokud bychom místo toho svého nepřítele přijali s láskou, pak by se vyslané vibrace zla od nás odrazily a s hroznou silou by udeřily toho, kdo nebezpečný impuls vyslal.

Všechny naše skutky odcházejí do energoinformačního pole, protože jsou formami energie. Tam je uložena, a v určitém momentě, když je to nutné, se vrátí k nám zpět. Pokud máš hodně myšlenkových forem nebo skutků negativního zaměření, pak se často na tebe budou hrnout. Je to ono takzvané „mít smůlu“! Většina lidí nechce pochopit, že nikoli stáří přináší nemoci, ale uspořádání života.

Štěstí a neštěstí — to je stav mysli. Právě mysl je hlavní iluzionista života. V mysli většiny lidí například existuje pocit, že něco potřebují, neustále žijí ve stavu „chci“, mnoha „chci“. A právě toto „chci“ zcela ovládne člověka a začne mu velet a řídit jej. V honbě za tou či jinou Potřebou pak lidé ztrácejí sami sebe. Nejlepším lékem na Potřeby je odevzdání! Vždy dávej tolik, kolik chceš přijímat! A čeho může člověk dát nekonečně mnoho s cílem získat toho také mnoho? Samozřejmě Lásky!!! Přesně v lásce je toho obsaženo nekonečně mnoho a tento zdroj je třeba používat.

Globální směřování ke konzumu ve jménu uspokojení potřeb těla zbavuje náš život vyššího smyslu bytí. V Rusku, při všem existujícím marasmu je ještě zachována potence spirituality. Pokud ji budeme pěstovat a rozvíjet, pak opravdu může skrze Rusko přijít proměna světa a to se po právu stane „DUCHOVNÍM SRDCEM PLANETY“!

S úctou ke čtenářům

B. Ratnikov

podle:http://www.kramola.info/…/egregor-bkratnikov-o-polevom…
překlad: Vlabi